Skutky 4, 32–35; 1 Janův 1, 1–2, 2;
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. Jan 20, 19–31
Minulou neděli jsme si připomněli zprávu o vzkříšení našeho Pána. Když končila Bílá sobota, v Jeruzalémě doznívaly i pesachové svátky. Musela to být taková radost pro velekněze chrámu; trn v jejich oku a mysli byl odstraněn. Bič a kříž. Velmi dobrý římský politický program. Konečně zavřel ústa tomu buřiči z Nazaretu. Bouře ustala, někteří však zůstali zajati tou chvílí, kdy se zatmělo nebe a otřásla se zem. Jejich mysl nedokázala stopnout otázku: „Co se to stalo?“ Někdo říkal, že je Boží syn, ale Bůh mlčel. Nic neudělal, nechal Ho zemřít, a ke všemu tak potupně mezi zloději a vrahy. Co je to za Boha, když místo divu, kdy Ježíše ze své Boží moci a svrchovanosti měl zachránit a ukázat svou sílu?
Zkrátka, očekávaná Boží spravedlnost nepřišla. Takže to nebyl Boží syn? Zase jeden, kterému jsme naletěli? Nejsou konkrétní odpovědi, lid je vystaven pochybám a strachu. Kdo je, spíše kdo byl, ten Ježíš z Nazaretu? Všechno skončilo. Mnoho lidí odešlo z Jeruzaléma. Jiní se rozutekli a další se vrátili do svých domovů. Někteří občané Jeruzaléma oslavují Ježíšovo umlčení a někteří se ze strachu o svůj život skrývají a vyčkávají, co se teď bude dít. Čeká je také bič a kříž, jako toho Ježíše, když uvěřili v Jeho učení?
Evangelista Jan popisuje v našem dnešním textu přesně to, že ze strachu před Židy byli učedníci shromážděni za zavřenými dveřmi. Pospolu ve strachu a děsu vedou zápas víry, protože víra byla zraněna, a tedy i oloupena o své jistoty. Jak to, že Ježíš zemřel, když ještě před pár dny vzkřísil mrtvého Lazara k životu? Jako to, že když Ježíš učinil tolik dobrého, se nezměnila realita kolem k dobru a všichni křičeli: „Ukřižuj ho!“ Naplní se to, o čem nám Ježíš říkal? Unese víra pochyby a nejistoty, které přinesl Velký pátek?
Zatímco učedníci vedou vnitřní zápas a myslí na to, co budou dělat bez Ježíšovy přítomnosti, Bůh jedná a připravuje překvapení. Byli shromážděni, a v jejich středu zaznělo: „Pokoj vám.“ Myslím, že sami učedníci hned nepoznali, že k nim přišel vzkříšený Ježíš. Sami se možná divili, kdo to je, dokud jim Ježíš neukázal rány na rukou a boku. „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ píše evangelista Jan.
Ano, Kristovy rány byly vzkříšením oslavené, proměněné, a to tak, že probouzejí k životu. Tak jak porazily smrt, nově křísí Kristovy rány i víru učedníků, která dosud balancovala nad propastí temnoty. Ježíšův pozdrav „Pokoj vám“ přináší učedníkům odpuštění. Odpuštění jejich nedověry, paniky, uvěření v Jeho smrt, uvěření v konec všeho, čemu je učil. Odpuštěním, přáním pokoje a vzkříšením víry dává Ježíš svým učedníkům vše potřebné pro úkol, který jim ukládá: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ježíš posílá své učedníky, aby přinášeli světu dar odpuštění, ducha života, jímž je samo evangelium. Evangelium osvobozuje od moci hříchu a probouzí v lidských srdcích radost. Událost kříže a zmrtvýchvstání vyvádí zajaté z otroctví, dává rozkvést všemu, co je udusáno a pošlapáno v nitru člověka. Boží zvěst nevede člověka na poušť, ale do dobré půdy Božího Slova, které se v Kristu naplnilo, a svědčí o existenci Božího odpuštění a Boží milosti stejně tak, jako my svědčíme o existenci Božího odpuštění a Boží milosti svými životy.
Teď pojďme k Tomášovi, k učedníku Ježíše Krista, který vzkříšeného Pána zmeškal. Proč nebyl Tomáš s ostatními, nevíme. Možná po tom všem, co se událo, chtěl být sám a poprat se o samotě s tím, čeho byl svědkem. O to víc se ho mohla zmocnit nedůvěra k ostatním učedníkům, když viděl, že netruchlí, ale jsou naplněni radostí a pokojem. To, jak mu říkají: „Viděli jsme Pána!“ byl asi pro Tomáše vrchol. Pomyslel si: „Co mi to tady vykládají, já to viděl, jak Ho sundali z kříže a dali do hrobu, já u toho byl. A oni mi říkají: „Viděli jsme Pána.“ Taková pitomost. Prosím vás neblázněte a koukněte se pravdě do očí.
A rázně se proti tomu ohradil odpovědí: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Je Tomáš opravdu nevěřící, nebo nechal v sobě zemřít naději, kterou vnáší do našeho života právě Boží zaslíbení? Osmého dne v neděli po Velikonocích byli učedníci opět spolu pohromadě. Jako my teď. Tentokrát však učedníci nejsou shromážděni ze strachu, ale jsou spojeni úkolem přinášet světu odpuštění. Byl mezi nimi i Tomáš, který zůstává se svými bratry i přes napětí, které přináší do společenství apoštolů svými pochybnostmi o jejich tvrzení „Viděli jsme Pána!“. Učedníci jsou spolu, protože jejich osobní postoje převyšuje tajemství Boží lásky, která dokáže udržet pohromadě to, na co si my sami za sebe nejsme schopni ani pomyslet.
V ten okamžik, když jsou pohromadě, k nim přichází Ježíš, stejným způsobem jako prve. A v jejich středu se ozývá: „Pokoj vám!“ Pak se přímo obrací na Tomáše, oslovuje ho a říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.“ Nad těmito řádky nám nezbývá, nežli žasnout. Žasnout, jak je pro Ježíše učedník Tomáš důležitý. Dokonce až tak, že velkoryse přichází kvůli jeho potřebě sáhnout si do Jeho ran po hřebech a po kopí na boku. Žasnout nad tím, jak je pro Ježíše důležité, aby Tomášova víra nabyla potřebného pokoje a jistoty, že vzkříšený Ježíš je totožný s tím pátečním ukřižovaným. Žasnout, jak Ježíš přichází k Tomášovi na takové rovině, která je pro Tomáše zřetelná a jasná. Jen si Tomáši, sáhni, nepochybuj a věř! V Písmu se nedovídáme, jestli Tomáš do Ježíšových ran opravdu vložil svůj prst, ale známe Tomášovo vyznání: „Můj Pán a můj Bůh!“ Nám byl dán dar víry skrze zvěstované odpuštění, které nás vzkřísilo a křísí bez přestání k životu. Jak dlouho již kráčíme po cestě víry? Kolik skrytých ran a jizev zatajujeme svým blízkým a sobě samým? Zatoužíme také někdy, aby nás Pán oslovil jménem, podobně jako Tomáše a řekl: „Polož prst do mých ran. Mé rány jsou tu i pro tebe. Nepochybuj a věř!“ Pane Ježíši, děkujeme, že Tvé rány tu jsou i pro nás. Děkujeme, že skrze ně mohou být naše bolesti, utrpení a tíživé temnoty proměněny do nové kvality otevřené darem ducha života. Amen.
Kázání 8. dubna 2018 Phanuel Osweto