Žalm 98, 1–9; 1 Janův 3, 1–7;
Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Lukáš 24, 36–49
Začátek vzniku církve nevypadal vůbec povzbudivě. Jak jsme už mohli slyšet minulý týden, Ježíšovi nejbližší byli zděšeni a zavřeli se v jednom pokoji, aniž by věděli, jak budou dál postupovat. Ano, místo radosti zděšení, strach a zmatek po celou dobu, kdy už je Vzkříšený mezi nimi.
Takový byl začátek, anebo spíš předehra vedoucí ke vzniku církve. A taková bývá i její současná podoba. Vzpomeňme si, jak často nás přepadne strach, když se před námi objeví něco nového, něco, s čím neplánujeme. Nutnost připravit se na jinou situaci. Někdo cizí přijde do našeho shromáždění, co mu říct a jak se k němu mít? Co všechno dělat v situaci, kdy se většina lidí o křesťanství nezajímá? Učedníci o Velikonocích zatím netuší, že začíná nová kapitola v jejich životě. Setkávají se s Vzkříšeným. Ovšem nevědí, co s tím. Nemohli uvěřit tomu, co se stalo, a jen se divili. Nápadně tak připomínají nás. Jako oni i my máme Ježíše Krista mezi sebou, i dnes je tady s námi, ale daleko spíše vidíme nejrůznější duchy, projekce našich přání, strachů, možná vzpomínek, a toho Vzkříšeného přehlížíme.
Proč tomu tak je? Tato povelikonoční zvěst míří k tomu, zda nejsme ve své víře příliš střízliví, skeptičtí. A opravdu se zdá, že jsme takoví až příliš. Vypěstovali jsme si zvyk v tom, že veškeré dění v našem životě vidíme odděleně od naší víry. Do toho Ježíš říká: Proč jste tak zmateni? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mě a přesvědčte se. S takovou řečí přichází Ježíš za námi. Podívejte se konečně na mě. Nepošilhávejte jen po tom, co říkají druzí, co zrovna vás trápí, nevěnujte se jen tomu, kolik máte na účtu, netrapte se jen svými limity. Ano, buďte na zemi, ale ve všem, co děláte, se dívejte na mě. Jsem to já, tady, mezi vámi a s vámi, jako jsem byl kdysi se svými učedníky.
Ježíš k nám takto přichází. Nabízí nám sám sebe, svou blízkost, a něco po nás chce. Ptá se: Nemáte něco k jídlu? Otázka míří přesně. Máme, co bychom přicházejícímu Kristu nabídli? Jsme vůbec připraveni na to, že se nás takto zeptá? Počítejme s tím, abychom měli co Ježíši nabídnout. Dokud Ježíšova přítomnost s námi nepohne, nenaplní nás, podobně jako naplnila autora 98. žalmu: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. To je písnička víry. Bůh na mě nezapomněl.
Tak jedná Ježíš mezi námi. Otevírá ústa i srdce. Působí tak hluboce, že nemůžeme nereagovat, nemůžeme dělat, jakoby se nic nestalo. A nejen ve svém nitru, ale i navenek. Představte si hráče – fotbalistu, který vstřelí gól v důležitém zápase. Třeba gól ve finále mistrovství světa. A namísto radostného křiku by ten hráč řekl prostě jenom „gól“. To by působilo poněkud nepatřičně. Jsou prostě situace – nejen ve sportu – kdy z nás něco vytlačuje daleko intenzivnější zvuk či hlas než pouhé mluvené slovo… A to je případ i bohoslužeb a chválení Boha zpěvem. Zpíváme Bohu proto, že nám ze své laskavosti Syna svého na svět poslal, aby nás do nebe dostal – nemůžeme jinak!
Radost, víra, kterou máme, se chce projevit a musí tryskat ven. Proto zpíváme, protože se radujeme, že tu jsme, že jsou tu s námi naši milí – sestry a bratři, a že je tu s námi sám Bůh v Ježíši Kristu. Kdybychom chodili do kostela jen z povinnosti, ze zvyku, potom by nejspíš stačila jen jedna písnička. Jenže radost v nás, radost ze setkání s Kristem, v nás rozeznívá nový chvalozpěv. On sám je tím důvodem. Vzkříšený Ježíš, který vchází do našeho života i skrze dveře zamčené našimi obavami, střízlivostí, dobrými i nedobrými zvyky. Neradujeme se přece vždy společně jenom tak. Tím je slovo, které jsme slyšeli: Hospodin učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží… Bůh zvítězil a všem dal poznat svoji spásu! Svou lásku v Pánu Ježíši Kristu. To je pravý původ i důvod naši radosti, našeho zpěvu.
Sestry a bratří, Kristus přišel k nám, aby nás zbavil strachu, malomyslnosti, aby nás přitáhl k sobě. Aby překonal odstup, který jsme si vytvořili. A dodává: Vy jste mými svědky. Je to veliká láska, jak nám píše apoštol Jan v svém listu: Nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. Naše setkání je o tom, abychom slyšeli Boží hlas. Kéž se spoléháme každý den na Boží hlas, na přítomnost Jeho syna Pána Ježíše Krista v našem životě. Amen.
Kázání 15. dubna 2018 Phanuel Osweto