Skutky 10, 44–48; 1 Janův 5, 1–6;
Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Jan 15, 9–17
Milé sestry a bratři,
kdybychom si položili takovou obecnou otázku, co buduje náš život v Kristu, každý z nás by reagoval jinak. My jsme právě vyslechli patnáctou kapitolu Janova evangelia, a z toho také můžeme vyvodit otázku, třeba: Jaká je naše láska? Až na tuto otázku nalezneme odpovědi, takové je také naše ovoce, ovoce naší víry.
Náš text je pokračováním čtení z minulého týdne. Navazuje na perikopu o kmeni a ratolestech, která končí slovy: „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky“. Ponesete hojné ovoce. A to je právě ta láska. Sestra Jarmila minulý týden v kázání zdůraznila, že Bůh je láska. Veliký doktor Albert Schweitzer kdysi napsal, že jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které po nás zůstanou. Trvalé ovoce. Stopy, ukazující ke Kristu. Všechna přikázání shrnul Pán Ježíš do dvojího přikázání lásky: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Mt 22, 37–39
Láska k Bohu i láska k člověku. Obě neoddělitelné jsou vyvrcholením Zákona. Kde se to bere, taková láska? U koho se jí učíme, kdo nám ji dává, kdo ji dává tomuto společenství sboru? „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“, řekne Ježíš. On je tou odpovědí. Zachováte-li – nebo rovnou – budete-li milovat Boha i bližního, neboť jedno bez druhého je vždy jen polovina cesty, zůstanete v mé lásce. Zůstanete u zdroje.
Zůstaňte v mé lásce, říká Ježíš. Neříká: zůstaňte v lásce, ve které jste vyrostli, byli vychováni, v lásce, jak ji cítíte, jak jste o ní četli, zůstaňte ve své lásce. Ne. Jakkoliv to jistě může být a je láska nosná, hluboká a krásná, nestačí. Chybí jí – a není možné jinak – ten poslední krok, který udělal Kristus Pán. A my se hned vrátíme o pár neděl zpět a slyšíme velkopáteční osvobodivou zprávu o Kristově lásce, slyšíme o Jeho oběti, o kříži, na kterém již visí spolu s Kristem náš hřích, na kterém je dokonáno pro nás, na kterém je dokonána Kristova láska. Cítíme Mariiny slzy na své tváři, slyšíme setníkova slova o Božím Synu ze svých úst, říkáme spolu s ukřižovaným hříšníkem, zločincem „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“. A pak slyšíme, že Ježíš vstal z mrtvých. Byl vzkříšen, přemohl náš hřích a naši smrt. Neobětoval se a nebyl vzkříšen jen pro pár svých blízkých, pro malý kroužek přátel, ale pro všechny lidi. I pro nás. Zůstaňte v mé lásce, říká Ježíš, a nám se tou nabídkou otevírá cesta k trvalé sýpce lásky, které se smíme držet, abychom pak lásku mohli žít.
A taková láska, milé sestry a milí bratři, buduje společenství. Předně přináší radost a naplňuje radostí. Společenství, kde je láska, je radostné společenství. „ …moje radost aby byla ve vás a vaše radost aby byla plná“. Plnost lásky otevírá plnost radosti. Kde láska otevírá lidská srdce, kde lidé vědí, proč jsou spolu, kdo je spojuje, kde žijí z lásky Kristovy, tam je skutečná radost. Radost v Pánu, řekl by apoštol. Radost ze společného bytí, ze společného konání, radost ze společenství, která to společenství nese, upevňuje, dělá přitažlivým. Tam, kde žije láska, žije i radost.
Když čteme ze Skutků apoštolů, slyšíme, jak ta Boží láska začala měnit i pohanské národy. Nejen, že pohané dostali dar Ducha Svatého, ale byli i vodou pokřtěni po přijetí Božího evangelia – Boží lásky. A taková láska, milé sestry a bratři, je vzájemná. Jeden druhého milovat. Vzájemně se milovat. To nemá nic společného s jakousi romantickou, jednosměrnou, nenaplněnou, bolavou láskou. Je to agapé, jak zmínila sestra Jarmila minulou neděli – láska pečující, je to láska, která chce něco vyššího.
My se shromažďujeme dnes v tomto sboru, protože jsme si vědomi, že Ježíš Kristus nás takto miloval. Až se obětoval. Ona Ježíšova výzva, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, není výzvou k sebeobětování pro druhého člověka, ke zmaření svého života. Ta slova ukazují opět ke Kristu. Vždyť On položil svůj život za své přátele. Za člověka, za nás. My, kteří činíme, co přikázal, my, kteří milujeme Boha i člověka – a nezapomínáme ani na sebe, nás nazval přáteli a pro nás se obětoval. To už nemusíme, a ani nemůžeme. Jedna jedinečná oběť zde již byla a působí přes všechny věky.
Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě, slyšeli jsme v druhém čtení z 1. epištoly Janovy. Ano, je to Bůh, který stojí na začátku lásky. A člověk, který přijímá záchranu v Kristu, nese trvalé ovoce. „Abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“. Ty naše stopy lásky, podle Schweitzera, ty aby zůstaly, až my odejdeme. Můžeme v závěru parafrázovat: Abychom žili v církvi a ve sboru, měli lásku jeden ke druhému, radovali se a byli milosrdní.
Milé sestry, milí bratři, chceme-li zůstat v lásce našeho Pána, pak musíme jasně vyslovit otázku a společně na ni hledat a nepřestat hledat odpověď: Jaká je naše láska? Pomocí nám jistě může být poslední věta dnešního textu, Ježíšův příkaz: To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Slyšíme ten Kristův příkaz? A brání nám snad něco, abychom ho uposlechli, vzali vážně? Že je to těžké? Všechno, co za něco stojí, je těžké. Nemějme obavy. Ježíšova láska je s námi. Amen.
Kázání 6. května 2018 Phanuel Osweto