Izajáš 6, 1–8; Římanům 8, 12–18;
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Jan 3, 1–12
Milí přátelé, četli jsme evangelijní pasáž ve svědectví Janově, kde sám Bůh zjevuje lidem to nejdůležitější tajemství, které potřebuje každý v životě odhalit: jak může poznat Boha a nalézt u Něj milost? Jak může žít tento život v pokoji a nebát se toho, co přijde? Je před námi klíčová část Písma: je zde jádro zvěsti, proč Ježíš přišel na svět – aby lidé uvěřili, aby měli život a měli ho v plnosti.
Ježíš je právě se svými prvními učedníky v Jeruzalémě, jsou Velikonoce, a zbývají dva roky do Jeho ukřižování. Ježíš přišel do Jeruzaléma, aby oslavil svého Otce. Jak? Nyní svým životem. Horlivost pro Boží dům Jej stravuje (J 2, 17). To, co se děje uvnitř člověka žijícího, planoucího pro Boha, nemůže zůstat skryto, ale musí nutně ven. Mt 5, 15 A když rozsvítí lampu, říká Ježíš …nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
Mezi svědky těchto událostí byl také člověk jménem Nikodém. Dozvídáme se o něm v dnešním čtení, že je členem židovské rady. Je to tedy významný člověk, je učitel Izraele, a tudíž zná dobře Písmo Svaté. Tak jako mnozí další v Jeruzalémě i on byl svědkem Ježíšových slov a činů. Nemůžeme se divit, že mu v hlavě vyvstává důležitá otázka: Kdo jsi, Ježíši?
Ale představte si, že jste veřejně velmi dobře známá osobnost. Takže, když vyjdete na ulici, lidé vás poznávají, když něco řeknete, lidé to neberou na lehkou váhu. A teď že by se měl Nikodém veřejně konfrontovat s tím Ježíšem, který způsobil takový rozruch a potíže v chrámě? Dokonce použil násilí, když vymetl trhovce z nádvoří chrámu! Ale je vidět, že Duch Boží v Nikodémovi pracuje. Nedá mu to spát. Musí se jít osobně přesvědčit, kdo to ten Ježíš je. A tak za Ním jde. Sebral odvahu a jde. Ale jde v noci, raději, aby to nezpůsobilo rozruch a pohoršení u spolustraníků – farizejů. Co by si o mně řekli, uvažoval Nikodém. Ještě bych se dostal do řečí. Takhle to bude lepší.
Není tedy náhoda, že Nikodém za Ježíšem přišel v noci. Důvodem jeho rozhovoru jsou otázky, a tedy i jisté pochyby. Když uvěříme nebo přijmeme jakoukoli pravdu, potom toto nám dává jistý pocit bezpečí a neradi něco měníme. Názory, které potvrzují naši pravdu, přijímáme a obklopujeme se lidmi, kteří věci vidí podobně jako my. Vlastě už ani nehledáme pravdu, ale ty, kteří s námi souhlasí.
Na Nikodémovu nepřímou otázku: Kdo jsi, Ježíši? odpovídá Kristus úplně převratným způsobem. Čekali bychom, že řekne, kdo je Jeho matka, otec, kde se narodil, kde bydlí, co dělá…
Ale Jeho odpověď zní: jestli tomu chceš, Nikodéme, opravdu porozumět, musíš se znovu narodit (v. 3). Takovou odpověď nečekal. A vůbec jí nerozuměl. Nikdy zjevně nerozuměl, jak může být člověk spasen, zachráněn, být živý u Boha – a ne odsouzený za své hříchy, za svou vzpouru – na věčnosti.
Proč to všechno dnes posloucháme, proč o tom mluvíme? Vyznáváme, že i my známe Ježíše a On je naším Spasitelem. Ale potřebujeme dobře rozumět tomu, jak se člověk může vyvarovat přicházejícího Božího hněvu a soudu nad každým, kdo svého Stvořitele neuctívá celým svým životem, kdo Ho nemiluje celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.
Věčnost je absolutní pojem. Proto záleží na tom, abychom si byli jisti, že jsme Kristu zde na zemi uvěřili. Protože pokud je naším přesvědčením jenom vnější náboženství bez obnoveného života, bez nového narození, pak budou důsledky pro nás katastrofální.
Nikodém znal Boží přikázání, celý Jeho zákon, snažil se ho pevně držet a žít podle něho. Byl dokonce členem skupiny lidí oddaných životu podle Božího zákona, farizejů – a přece mu Ježíš říká, že takhle k Bohu není schopen přijít!
Mnoho lidí smýšlí dnes jako Nikodém: budu jednat podle daných pravidel, a tak mi není co vytknout. Ale člověku je co vytknout. Máme příliš nízké mínění o Bohu. Myslíme si, že Bůh je jako hříšní lidé: že se snad bude radovat z hříchu, z naší neposlušnosti, z naší nevěrnosti, z naší touhy oslavovat sami sebe. S čím ještě chce člověk před Boha přijít?
Lidé, se kterými mluvíme dnes, nevědí příliš o Mojžíšově zákoně. Ale Bůh dal každému člověku svědomí. A to nás jednou obviňuje, a jindy hájí. A tak ukazuje, že nejsme dokonalí, nejsme svatí, nejsme ve všem dobří. Že jsme na tom všichni úplně stejně před Bohem jako Nikodém.
Jestli někdo chce spatřit Boží království, musí se znovu narodit! Nové narození v tomto kontextu však nemá nic společného s fyzickým narozením. Protože Pán Ježíš jasně vysvětluje, že co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Proto se nikdo nerodí jako svatý, bezhříšný, ale od narození je oddělený od Boha. Narodit se do určité rodiny nebo národa nedává nikomu záruku na věčný život. Naopak je to jen Duch svatý, který posvěcuje lidskou přirozenost.
Nikodémovy začátky byly velmi chatrné. Celý život si myslel, že se Bohu líbí jeho způsob života a uctívání, a tak mu Bůh doširoka otevře své království. Ale Ježíšovo poselství jím otřáslo. Všechno je jinak. Musí začít znovu, i když není žádný mladík. Musí odhodit to, na co spoléhal – svou autoritu, znalosti, úspěchy. Bál se o svou pověst, a tak vyhledal Ježíše v noci – pod rouškou tmy.
Ale do duchovní tmy jeho života zazářilo světlo. Uvěřil, že sám Bůh ho zachrání, ne pro jeho spravedlivé skutky, ale ze své milosti skrze víru ve Spasitele – Ježíše Krista. Na začátku se Nikodém bál, uprostřed pak hájil Ježíše před velekněžími a farizeji (Jn 7, 45), kteří ho chtěli zatknout, a nakonec je jedním ze dvou mužů, kteří jediní se k Ježíši přiznali před lidmi. Všichni učedníci po ukřižování Pána utekli, Jidáš Jej dokonce předtím zradil. Jen Josef z Arimatie a Nikodém šli, aby zemřelého Krista uložili do hrobu. Už nebylo co skrývat. Jejich víra přinesla první ovoce.
Malé začátky se z Boží milosti proměňují v požehnané konce. Kéž nám také Bůh dá odvahu, abychom jako Nikodém udělali takový důležitý krok vedoucí k věčnému životu. Amen.
Kázání 27. května 2018 Phanuel Osweto