Deuteronomium 5, 12–15; 2 Kor 4, 5–12;
Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ Marek 2, 23–28
Milí přátelé, dnešní krátký biblický text zobrazuje Ježíše jako někoho, kdo život chápe jako oslavu, jako něco, z čeho se máme radovat, co nás má těšit.
Vše začíná docela nevinně. Jednou v sobotu prochází obilím Ježíš se skupinkou věrných posluchačů. Možná se jen procházeli, možná mířili do shromáždění na bohoslužby. Byl sváteční den, byla sobota. Začátek vypadá poklidně až idylicky. Připomíná mi to moje dětství na venkově, jak jsme kdysi v Keni před žněmi trhali klasy a křoupali vyzrálá zrna. Nikdo nikoho nikam nehonil a svět se zdál být krásný a pokojný. Avšak Ježíše vyruší námitka. „Jak to, že tvoji učedníci dělají v sobotu, co se nesmí?“ (24) Nevadí, že poutníci jedí z cizího. Dokud si neplní kapsy, mohou jíst, co hrdlo ráčí. Pro trochu obilí se svět nezboří. Kámen úrazu leží jinde. Kamenem úrazu je sobota. Zbožní farizeové pozorně sledují chování Ježíšových učedníků. Je přeci svátek, sobota, a oni vyvíjejí činnost, oni si získávají pokrm, oni svým způsobem pracují! To se nesmí!
Sobota – den sváteční. Dbej, abys jej světil, praví čtvrté přikázání z dnešního prvního čtení. Člověče, starej se, aby sedmý den byl pro tebe dnem klidu a odpočinku. Co to znamená? Odlož všechnu námahu, všechno své úsilí, odlož všechny své plány a věnuj se nicnedělání. Také si konečně udělej čas na Boha. Soustřeď se na Jeho přikázání, soustřeď se na Jeho sliby. To není ztracený čas, naopak, je to čas získaný, čas vzácný a jedinečný – čas posvěcený. Šabat, šábes.
Pro tehdejší židy snad ještě více než pro dnešní byla sobota velikým svátkem. Byl to pro ně takový kousek ráje uprostřed běžných dnů, kapka pokoje v moři starostí. A tak si svůj svátek bedlivě střeží, aby o něho nepřišli. Hlídají, aby každý žid dodržel a každá židovka aby dodržela předpis o sobotním klidu. Aby si svorně vychutnali chvíle, které Bůh dal lidem, aby obrátili svou pozornost od všeho, co je zaměstnává, a přivrátili ji ke Stvořiteli. V očích náročných pozorovatelů Ježíšovi učedníci nutně vyvolají pohoršení. Dělají to, co se nesmí. Zásady a pravidla hovoří jasně – v sobotu nedělat nic, co zavání prací.
Ježíš a učedníci jsou přistiženi u obilného pole, jak pojídají právě vymnutá zrnka. Z pohledu okolí porušili sobotní pracovní klid. Přiberme však v potaz ještě další skutečnost. Celá událost se odehrává poměrně daleko od Jeruzaléma na hranicích židovského osídlení. Galilea, krajina Ježíšova mládí a Ježíšových kazatelských začátků, byla oblastí národnostně smíšenou. A když národnostně, tak i nábožensky. Vedle židů, hlásících se výhradně k jedinému Bohu Hospodinu, v Galileji přebývaly i skupiny, uctívající všelijaká božstva. Evangelista Matouš pro tuto oblast dokonce používá označení Galilea pohanů. Současní odborníci odhadují, že na čtyři rodiny pohanské připadala jedna rodina židovská. Jen 20 % lidí věřících v Boha. (Pomalu jako křesťanů v České republice.) A to je na pováženou. Nemůžeme se divit obavám, které přerostly ve výtku na Ježíšovu adresu. „Jak to, že tví učedníci dělají v sobotu, co se nesmí?“ Zde už nejde jen o Boží přikázání. Možná se za tou otázkou skrývá strach o budoucnost víry, strach o vlastní děti. Snad všichni dotazující se farizeové byli otcové. Zodpovědní otcové, kteří nechtějí ztratit děti v okolním ateistickém světě, ve světě bez pevných zásad. Touží, aby synové a dcery převzali, co je jejich rodičům tolik vzácné: víru v Boha, víru i s přikázáními, i se sobotou.
Právem jsou věřící z Galileje citliví na jakékoliv vybočení z osvědčené tradice. Zneklidněně se ptají, co se děje. Ježíš s učedníky je znejišťuje. Ježíš se jeví jako podezřelý liberál. Coby náboženský učitel dává špatný příklad a ohrožuje mravní vývoj mládeže. Vždyť si v sobotu dovolil obstarat si potravu na poli. Narušuje, nebo snad přímo opouští víru předků? „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí?“
Výtka je vyslovena a Pán Ježíš na ni zareaguje. Bez hořkosti, bez uražení. Naopak. Ježíš jen rozvíjí rozhovor. Kristus zná Písmo svaté a odvolává se na něj. Ano, jistě, v Mojžíšově zákoně se píše o přísném svěcení soboty, ale dál nalezneme i jiné, odlišné příběhy, kdy to se sobotou a s úctou k posvátnému není zas až tak jednoznačné. „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a jak dal i těm, kdo ho doprovázeli.“ Na jedné straně předpis, zvyk či tradice, a na druhé straně člověk, který potřebuje pomoc. Kdo má přednost? Hladový David nebo snad chleby, které nesmí vzít do úst? No samozřejmě, že přednost má člověk. Pravidla a zákony nemají člověku ubližovat, ale pomáhat. Nemají život ničit, nýbrž chránit a rozvíjet. Předpisy občas musejí ustoupit, přísní pozorovatelé se občas mají nechat obměkčit a slevit ze svých požadavků. Ústupnost není nic proti Bohu, Bible s touhle variantou počítá, ukazuje na Davidově příkladě Ježíš farizeům. A vše shrnuje do výstižného ponaučení: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (27)
Slavná věta nejen o sobotě. Lze ji rozšířit. Člověk nebyl stvořen pro nic stvořeného, člověk byl stvořen pro Boha. Jenom Bůh má nárok na můj a na váš život, všechno ostatní nám pouze pomáhá žít.
Sestry a bratři, Ježíš nemluví jenom o sobotě, nemluví jenom o náboženství a jeho předpisech. Kristus hovoří o všem, co si člověka jakkoliv nárokuje. Pouze nároky se změnily. Posvátné předpisy nahradily různé novodobé lidské představy: nároky šéfů v práci, co kdo musí udělat, tlak reklamy, že to či ono opravdu musíme mít, představy o úspěšnosti, o kariéře vlastních dětí, o společenském postavení atd. Běda, když se něco nenaplní a člověk se ocitne mimo požadavky doby. Křesťané si ale budou vědět rady. Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Naučme se tuto Ježíšovu moudrost obměňovat. Práce a úspěch jsou učiněny pro člověka, a ne člověk pro pracovní úspěch.
Evangelium nám neprozrazuje, co následovalo po Ježíšově odpovědi. Možná se nad ní farizeové zamysleli. Přemýšlejme také my. Naučme se u zodpovědných židů, že je dobré nezapomenout na obranu tradičních hodnot, aby nebyly jen tak beze slova rozvraceny. Naučme se také u Krista necenit si žádnou hodnotu výše nežli člověka. Lidé jsou víc než pravidla. To není liberalismus, jehož je všude kolem plno. Jako křesťané posuzujeme každý nárok podle Krista. Nejsme nezávislí ve svém rozhodování, nýbrž jsme závislí na Spasiteli – zvěstujeme Ježíše jako Pána, aby na nás bylo vidět jeho slávu. Amen.
Kázání 3. června 2018 Phanuel Osweto