1 Královská 19, 4–8; Efezským 4, 25–5, 2;
Židé proti němu reptali, že řekl: `Já jsem chléb, který sestoupil z nebe´. A říkali: „Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: `Sestoupil jsem z nebe´!“ Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Je psáno v prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je u Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Jan 6, 41–51
Pokoj vám, milí v Kristu!
Scházíme se dnes po sborové dovolené v Benecku a Boží slovo nám opět nabízí další občerstvení pro náš duchovní život. První dnešní čtení nás informovalo, jak veliký prorok Eliáš prchal před pomstou Jezabel, ženy pohanského krále Izraele Achaba, a zcela vyčerpán usedá na poušti k odpočinku. Když věděl, že nic jiného už mu nezbývá, veškerou svou naději na záchranu vkládal do slov modlitby k Bohu. Občerstvený a nasycený Božím chlebem, který dostal v poušti, šel v síle tohoto pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet noci až k Boží hoře Chorébu.
Druhé čtení z listu apoštola Pavla nám poskytuje cenné rady, jak správně procházet životem, aniž bychom zarmoutili svatého Božího Ducha našeho Otce. Radí nám, abychom žili v lásce a ve všem napodobovali Boha jako Jeho milované děti. Abychom Ho jako svého moudrého Otce přijali do svých duší, neboť Jeho přítomnost v nás změní naše chování a jednání k dobrému.
Z Janova evangelia slyšíme o protestech, nesouhlasu a projevech nepřátelství lidí, které Ježíš vyvolal svými výroky o svém božském původu. Nepoznali v Něm Božího Syna, přicházejícího od Boha Otce, který je na nebesích, aby je učil a přivedl k sobě. Jedině ten, koho v jeho duši niterně Duch Otce poučil, aby se nechal oslovit Ježíšovým životem, se může otevřít poslušné víře ve slovo Boha našeho Otce i Jeho Syna, aby mohl dojít ke spáse.
Pojďme ve světle těchto slov z Písma rozšířit naše chápání o Boží záměr pro nás v Jeho synu Ježíši Kristu. Už v šesté kapitole Janova evangelia jsme se dozvěděli, že Pán Ježíš učinil znamení rozmnožení chlebů a stáhl se do samoty, aby Jej zástup nemohl prohlásit za krále (Jan 6,11–15). Přesto jej lidé nadále hledali, On „se jim však sám nesvěřoval“ (Jan 2, 24), ale chtěl, aby se jejich hledání potravy proměnilo v hledání Boha: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka“ (Jan 6, 26–27). Ježíš sestupující z nebe je skutečně „chléb Boží“ (Jan 6,33) a „chléb života“ (Jan 6,35): kdo v Něho věří, je sycen pro život věčný…
Tady potom slyšíme, že Židé proti Ježíšovi reptali. Proti čemu reptali? Že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Ježíš tady tímto vlastně říká: „Včera jsem vám dal najíst, aby neumřelo vaše tělo…,“ – teď udělám takovou odbočku, závorku. Neměli bychom se na ty Ježíšovy posluchače dívat nějak z patra. Mnoho z nich mělo existenční problémy. To znamená, že skutečně vydělali tolik, aby mohli nakoupit jídlo na jeden den. Jak se říká, žili z ruky do úst. Díky Bohu, že my toto nemusíme zažívat. Ale tady ten problém, který oni měli, jim zavíral oči, dával jim takové klapky na oči, že oni už nechtěli slyšet o tom, že je tady další existence, věčná existence.
My v České republice žijeme v době, kdy mnoho lidí právě žije v dostatku a paradoxně ten dostatek nebo až přebytek jim zavírá oči před tou další existencí. Oni říkají: „Teď mám všechno. Já nic nepotřebuju víc. Dejte mi pokoj, mě nic víc nezajímá.“ Ten přebytek, ten dostatek vede k lenosti, k tomu, že člověk je pohodlný a nechce nic řešit, nechce nic slyšet.
A Ježíš říká: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Tím vlastně říká: „Já jsem ten poslaný a očekávaný Zachránce.“ A tady nastal problém: „Vždyť my víme, odkud je.“ Oni si to mysleli. Mysleli si, že Jeho otcem je Josef. Mysleli si, že se narodil v Nazaretu. Mysleli si to, měli svou pravdu a nenechali si ji vzít. Nenechali se poučit, že je to nějak jinak.
Mnoho lidí čeká na Zachránce. A jak si to představují? No, jako nějaké zjevení. Jako nějakého ducha, kolem bude spousty ohně, spousty dýmu, ohlušující nějaký rámus. Lidé by se samozřejmě báli a říkali by: „To je něco!“ Ale náš Spasitel přijal obvyklou cestu – narodil se jako dítě. A nebyl vůbec ničím nápadný. On neměl kolem hlavy svatozář. On se nevznášel pět centimetrů nad zemí. On prožíval to, co prožíváme my. Když svítilo slunko, Ježíšovi bylo vedro. Měl hlad, žízeň, bolely Ho nohy, byl unavený a tak dále, a tak dále. A právě tady Ježíš říká: „Bůh se rozhodl vás zachránit, dát vám věčný život skrze moje lidství.“
Pro ně bylo kamenem úrazu uvěřit, že ten člověk, který tam před nimi stojí, který je celým člověkem, je zároveň Božím Synem. A na toto Ježíš právě říká: „Přijmout tuto skutečnost, uvěřit v to, že Ježíš je zároveň skutečný a celý člověk a zároveň Boží Syn, toto je dar Boží.“ Ježíš tomu obrazně říká, že ten, kdo to přijme, tuto skutečnost, že je vyučený od Boha. Vlastně říká, je to dar, je to Otcův dar. A dokonce říká, je to ten největší Otcův dar. Staví to nad celý okamžik, nad celý proces Stvoření.
Pojďme na závěr udělat nějaké hodnocení těchto slov, která k nám promluvila. U jídla zpravidla hodnotíme, jak chutná. Jestli je dobré, nebo jestli je nějakým způsobem zkažené, zkrátka chuť rozhoduje. A Ježíš a Jeho slovo není nějaké odporné, není nedobré. Naopak Ježíšovo slovo nás přitahuje a je pro nás tím nejlepším a nejchutnějším návodem pro náš život. Tak ho takhle, bratři a sestry, přijměme a buďme jistí, že je to ten nejlepší návod, a buďme vděční za to, že Ježíš nám ho dal a že se o nás takto stará. Když prorok Elijáš ve Starém zákoně přijal chléb z Božích rukou, slyšeli jsme, že pojedl, napil se a šel dál v síle onoho pokrmu, aby nakonec došel až k Boží hoře Chorébu. Můžeme ta slova vztáhnout na sebe? Jsme to my, kteří se sytíme Kristem a v Jeho síle máme na to, abychom došli až tam, kde nás chce mít Bůh? To je palčivá otázka pro každého z nás. Amen.
Kázání 12. srpna 2018 Phanuel Osweto