Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou.… Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy. Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ Nu 11, 16, 24–29;
Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve. Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar. Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená víc než ten, kdo mluví ve vytržení – ledaže by jeho řeč byla vykládána, aby z toho církev měla užitek. 1K 14, 1–5;
Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Mk 9, 38–42
Sestry a bratři,
dnes se chceme nejdříve zastavit u Mojžíšova příběhu, který jsme slyšeli v prvním čtení. Náš text nám připomíná, jak Mojžíš vedl Izraelský lid do zaslíbené země. Víme, že ta cesta byla dlouhá a nepohodlná. Každou chvíli něco někomu vadilo a nejvíce naříkali lidé na jídlo. Když už toho naříkání bylo moc, jde s tím Mojžíš k Hospodinu a dává výpověď. „Pane Bože, takhle to dál nejde! Já už na to nemám sílu!“ – Pán Bůh má ovšem lepší řešení. Nechá vybrat 70 zkušených mužů a všem dává svého Ducha.
To Boží zvláštní ustanovení se projevilo tím, že vybraní muži začali „prorokovat“, mluvit ve vytržení. Když se to přihodilo taky dvěma, kteří ke stanu setkávání nestihli přijít, byl z toho „poplach“ a někteří se toho báli. Tehdy mladý Jozue navrhl Mojžíšovi, aby to zarazil. Zkušený vůdce odpověděl naprosto nečekaným způsobem: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“
Je třeba tomu rozumět tak, že proroci to byli Bohu oddaní lidé a lidé plní Ducha svatého. Byli to věřící, kteří byli blízko Bohu, lépe rozuměli Božím cestám a žili pro své poslání. Nic lepšího si Mojžíš pro Izrael tehdy nemohl přát! Cesta do zaslíbené země s takovými lidmi by byla radostí. Mojžíš viděl právě tuto praktickou stránku věcí. On nepotřeboval mít z Izraele zástup lidí, kteří jsou od rána do večera v extázi a mimo realitu. Pod pojmem „proroci“ myslel lidi plné Ducha.
Takové věřící, Bohu oddané lidi, chce mít také apoštol Pavel v Kristově církvi. Křesťanům v Korintu, kteří se nechali nadchnout působením Ducha svatého, vysvětluje, k čemu slouží dary Ducha. Nemají se upínat jen k těm zázračným projevům mluvení jazyka, výkladu jazyka a daru uzdravování, ale mají víc myslet na ty dary, které jsou užitečné pro celý sbor. Jako Boží děti mají pamatovat na lásku a myslet víc na druhé než na sebe. Tak zjistí, že „dar prorocké řeči“ je důležitější než „dar mluvení jazyky“. Dar mluvení jazyky je totiž hlavně pro osobní užitek, zatímco dar prorocké řeči je k užitku církve. Tak to vysvětluje Pavel křesťanům ve svém dopise, když píše, že „kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení.“ (1K 14, 3).
Všimněme si, že apoštol Pavel mluví o prorockém daru jinak, než si ho často představujeme my. Nechápe ho jako předpovídání budoucnosti, ale jako vzdělávání věřících. To předpovídání budoucnosti tam je taky. Ovšem prorocké slovo je v Bibli především rozborem současného stavu, diagnózou nemoci člověka nebo národa. Kdo mluví podle Pavla prorocky, povzbuzuje, potěšuje nebo napomíná křesťany. Takový význam mají řecké výrazy, které autor používá. Prorocké slovo je podle Pavla Boží slovo do konkrétní situace. Může to být slovo, které se týká minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti a které přináší do života člověka jasno.
Takové slovo od Boha i nám pomáhá vidět naše chyby, pojmenovává je jako hřích a ukazuje cestu k nápravě. Taky ukazuje, jaké důsledky pro život má naše neposlušnost a kudy vede cesta k Boží oslavě. Jsem přesvědčen, že jsme takové slovo už víckrát slyšeli. Pán Ježíš Kristus si přeje, aby jeho slovo pro nás bylo takovým prorockým slovem, které lidem otevírá oči, dotýká se srdce a vede je k porozumění Boží vůli.
V evangeliu slyšíme jiný příběh, avšak se stejným podtextem jako dnešní první čtení. I zde jde o stížnost. Vlastně my se nikdy už nedovíme, co se tenkrát přesně stalo. Učedníci včele s Janem přišli za Ježíšem a naštvaně si stěžovali, že prý jim někdo leze do zelí. „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil“ (38) Za tou stížností lze slyšet zklamání a údiv. Jak to, že se kdosi cizí zaštiťuje Ježíšovým jménem?! Vždyť to přece byli apoštolové, kdo měl k Ježíšovi nejblíže. Chodili s ním už od samého prvopočátku v Galileji. To oni byli pravými svědky jeho mocných činů, pozorně slyšeli všechna jeho kázání, podobenství a blahoslavenství, aby později mohla být zapsána do evangelia.
Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás“. Mojžíš v podobné situaci reagoval, že lepší by bylo, kdyby všichni měli Hospodinova Ducha.
Sestry a bratři, v obou textech Bůh nás učí vstřícnosti vůči všem, kdo se k němu hlásí. Pán Ježíš dodává: Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. (41) Pouhá sklenka vody – nic moc. Nejobyčejnější pohostinnost. A přeci je to dostatečný projev dobré vůle, projev lásky. Gesto, výraz, že mi bližní není lhostejný. Že ho chci podpořit a že ho chci podpořit právě ve vztahu k Bohu. A to jsme už u naší každodenní situace. Každý den se potýkáme s lidmi, kteří od nás potřebují pomoc, ať je to duchovní, sociální nebo nějaká jiná pomoc. Vstřícnost vůči druhým lidem se projevuje tak, že projevujeme Boží lásku, kterou jsme se od Něho naučili.
Kéž jako Boží děti pamatujeme víc na druhé než na sebe. Tak potvrzujeme, že žijeme, jak nás povolal Bůh v Jeho Synu Ježíši Kristu. Amen.
Kázání 30. září 2018 Phanuel Osweto