Deuteronomium 6, 4–6; Římanům 13, 8–10;
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil. Marek 12, 28b–34
Bratři a sestry, četli jsme dnes jako první čtení židovské Credo: Shema Jisrael adonaj elohejnu, adonaj echad. – je to základní židovská modlitba, která do dnešního dne zaznívá z židovských domácností každé ráno a večer – má tedy veliký význam v židovské tradici. Toto vyznání víry, jednoduše nazvané „Shema“, jistě do jisté míry bylo také inspirací i pro Credo raně církevních vyznání víry apoštolských otců.
Při gramatickém rozboru hebrejského textu čtenář objeví zajímavou skutečnost. V daném textu izraelského vyznání nacházíme sloveso jednak ve tvaru rozkazovacím, zejména však ve způsobu oznamovacím. Jediné sloveso ze Shema v rozkazovacím způsobu je právě ono první slovo – Slyš! Všechna další jsou ve tvaru oznamovacím. Mělo by tedy spíše znít: Miluješ Hospodina celým srdcem; máš v srdci jeho slova; rozmlouváš, když sedíš, nebo kráčíš; uvazuješ si je na ruku, nebo své brány, atd.
Vztah s Hospodinem, který Shema popisuje, se projevuje tak, že Izrael – lid Boží, církev – má (rozkazovací způsob) Hospodinu naslouchat, počítat s Ním, být v neustálé připravenosti a vnímat, kdo to Bůh je! To, co se v textu říká dál, je následek (oznamovací způsob) postoje naslouchání. Prvním z následků naslouchání je, že miluješ Boha, dále máš Jeho slova ve svém srdci, text pokračuje opakuješ je svým synům a dcerám – t. j. jde to z tebe ven, a také je to vidět kolem tebe – na tvých branách.
Nejen Mojžíš před vstupem Izraele do zaslíbené země předkládá Shema Božímu lidu, ale také druhý Mojžíš – jak je někdy Pán Ježíš Kristus nazýván – klade na základní vyznání Izraele veliký důraz. Četli jsme, že jeden ze zákoníků přistoupil k Němu a zeptal se Ho: Které přikázání je první ze všech? V evangeliu podle Marka čteme, jak Ježíš odpovídá: První je toto: ‘Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán, miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!’ Druhé pak je toto: ‘Miluj bližního svého jako sám sebe!’ Většího přikázání nad tato dvě není. Stejně jako Mojžíš v Tóře i Pán Ježíš Kristus klade důraz na to, o co ve vztahu s Bohem jde.
V Ježíšově době byli mnozí židé již docela blízko dokonalému plnění Zákona; našeho zákoníka jistě nevyjímaje. A i když tento člověk už naplnil skoro všechno, přece najednou klade začátečnickou otázku: Řekni mi, Mistře, alespoň to největší přikázání z celého Zákona. Které přikázání je první ze všech? Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!
A dobře odpověděl. Protože všechny věci, po kterých člověk touží, jsou zajímavé, jen pokud je člověk nemá, pokud jich nemá dost. Jak má člověk něčeho dost, když nějakou věc dokonale pozná, už pro něj ztratí cenu. A zase zatouží po něčem jiném. Ale jaký potom mělo smysl jeho předchozí úsilí? Věc, o kterou tolik stál a tolik pro ni udělal, teď pro něj nemá žádnou cenu. A nebude to tak snad i s tím, po čem touží právě teď? Až zase dosáhne svého cíle, neomrzí se mu zase ta věc? Nebude se zase snažit nanovo a zase zbytečně?
Miluj Hospodina, svého Boha. Každý příkaz Zákona se dá naplnit. Člověk může zvládnout všechno, nepracovat v sobotu, dávat desátek. Ví, co má udělat a pozná, kdy má uděláno. Jen toto jediné přikázání nejde splnit. Už jen proto, že přeci nejde nikomu přikázat, aby někoho miloval. Jak se má člověk donutit k lásce? Ta se v něm přece musí sama narodit. Člověk si k ní ani od ní nepomůže. Buď někoho miluje, nebo ne, ale donutit se přece nemůže.
Odpověď nám může dát ten, kdo nic nemá. Chtěl by rodinu, chtěl by majetek, chtěl by dobrou práci, ale nemá nic z toho. Takový si řekne: Jsem tu zbytečně? Takový člověk touží po tom, aby jej někdo objal, aby se jej ujal, aby ho měl rád. Už je v něm touha po Bohu. A pokud se dozví, že sám Bůh se pro něj dal přibít na kříž, zahoří láskou k Bohu.
Odpověď nám může dát i ten, kdo už má všechno. Má rodinu, má majetek, má dobrou práci, ale nic z toho nemá. Takový člověk touží po někom, za kým může jít se všemi svými schopnostmi, a přece ho nikdy nezíská pro sebe, přece nikdy nebude jeho majetkem. A pokud se dozví, že vládcové tohoto světa přibili Krista na kříž, zabili jej a zavřeli do hrobu a on přece vystoupil na nebe a stal se Králem králů a Pánem pánů, pak zahoří láskou k Bohu.
Miluj Hospodina, svého Boha. I když je to přikázání nesplnitelné, ze všech přikázání je nejsnazší ho splnit, protože v srdci každého z nás je místo pro Boha, které se celý život snažíme naplnit různými věcmi, a někdy dokonce hloupostmi.
A tak můžeme říct, že Boha nemiluje ten, kdo splní Jeho příkaz a těší se na své věci, ale ten, kdo se při svých věcech těší z toho, že může plnit Boží přikázání.
O druhém přikázání již víme dost. Víme, že Bůh je jeden ve třech osobách, a tak i ten, kdo se mu chce líbit, nemůže chtít být sám. Milujeme-li Boha, pak milujeme i ty, kteří vůči Němu chtějí jednat dobře, jeho přátele. Je-li Bůh naše radost, tak máme chuť se o radost dělit. Miluje-li Bůh naše bližní, tak my jej napodobujeme, protože se Mu chceme líbit. A tak, jak řekl apoštol Pavel ve druhém čtení, je láska naplněním Zákona, protože láska neudělá bližnímu nic zlého.
Zatím jsme ale nemluvili o lidských selháních. Učiňme tak tedy na závěr. Stále nás srážejí k zemi naše selhání. Rádi bychom jednali dobře, ale věci se každou chvíli pokazí — my je pokazíme. Najednou jsme od Boha daleko. Pak nám nezbývá než říci: Doufám a věřím, že mi Bůh odpustí. Ale kdyby tohle měl říci člověk sám za sebe, kde má jistotu, že se neplete, že se k němu Bůh opravdu vrátí? Ještě že kolem sebe máme druhé lidi, také hříšníky. Pak si člověk může říci: Pokud jim Bůh odpustil, tak také Bůh může odpustit mně. Pokud Bůh jim odpustil, tak také já jim mohu odpustit a Bůh může odpustit mně. A proto to druhé největší přikázání zní: Miluj bližního svého jako sám sebe! Protože můžeme společně doufat, že to s námi všemi dobře dopadne, zejména s těmi, kteří jsou z rodiny víry.
A tak nám zůstává tato cesta: Ve všem, co děláme, se těšit na plnění Boží vůle a neochvějně doufat a věřit, že to s námi, s námi a s našimi bližními, dobře dopadne. Amen.
Kázání 4. listopadu 2018 Phanuel Osweto