1 Samuelova 2, 18–20.26; Koloským 3, 12–17;
Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Lukáš 2, 42–52
Sestry a bratří,
setkáváme se dnes první neděli po Vánocích. Máme poslední neděli v tomto občanském roce. Je to sváteční den a je nazván nedělí Rodiny Páně. Z evangelia slyšíme příběh, který nám ukazuje, že Vánoce skončily dobře. Je možné odstrojit a uklidit stromek, protože ten, který otvírá cestu ke skutečnému stromu života, zůstává s námi. Dítě se narodilo, proroctví se splnilo, a pak jsme o něm dvanáct let neslyšeli. Ale dnes nám dává najevo: Zaslíbení nehasne, ale roste. Mlčel jsem jako poslušné dítě, ale dnes říkám: Jsem tam, kde jde o věc mého Otce.
Pro Josefa a Marii muselo být hořké se strachem hledat ztraceného Syna a pak od Něj přijmout i poučení. Stejně tak nám se naši bližní na čas ztrácejí ve světě. Ať už opravdu bydlí někde jinde než my a často je nevídáme, nebo protože se nám jejich duše na čas vzdaluje. Ale jako Josef s Marií našli Ježíše, i my je mnohdy po čase s velkou úlevou nacházíme alespoň o Vánocích.
Hořké muselo být pro rodinu Páně přijmout poučení od Syna. Ale když ho přijali, pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Moudrost je hořká, než ji člověk přijme, ale pak přináší pokoj; jako Ježíš vnesl opět pokoj do Jeho Svaté rodiny. Ježíš se nečekaně přihlásil o své Synovství. Oni Jeho slovu nerozuměli. Bůh si nečekaně, náhle činí nárok na náš život, žádá naši poslušnost. My tomu nerozumíme. Ale Ježíš s Marií zmlkli. A získali poslušného Syna a pokoj v domě. Také my, když se Bohu nevzpíráme, získáme časem pokoj, získáme požehnání od Něj, získáme víc, než jsme čekali.
Josefa bychom mohli vidět jako nejsmutnější postavu evangelií. První dítě není jeho, a přece ho vychovává. Marie ho před Ježíšem nazývá otcem a on se dnes opět dozvídá, že jím vlastně není. Na svou matku pamatuje Ježíš ještě na kříži, o Josefovi už neuslyšíme. Ale Josef je vzorem věřícího. Je spravedlivý. Každý otec má podle jeho vzoru vědět, že je mu role otce jen propůjčena od skutečného Otce v nebi. Že vychovává děti proto, aby jednou poznali Otce s velkým O. Otcem Ježíše je Bůh. Josef Jej zastupuje. Zastupuje v rodině Boha. To je samo o sobě tak velká čest, že by se o něm už víc nemuselo mluvit.
Každý muž, ale i žena, každý křesťan má vědět, že on sám nic nepočíná. Že vše dobré začíná Bůh a nám jen propůjčuje tu čest vypadat jako tvůrci. Možná se zdá, že jsme někoho přivedli k víře. Ale udělal to Bůh. Možná jsme udělali dobrý skutek. Ale sám Bůh ho skrze nás působil. A Josef je pravý muž, pravý hrdina a pravý věřící a spravedlivý, a tak nepotřebuje, aby se o něm mluvilo. Být při tom stačí.
Maria symbolizuje církev. Kdybychom jí uctívali, uctíváme sami sebe, proto to nečiníme. Ale vážit si ji musíme. Jako musíme mít sami sebeúctu. Pak budeme jako ona. Pak zachováme v srdci i to, čemu nerozumíme, protože na to ještě přijde řada. Ani duchovní a učenci nerozumí z Písma všemu. Ale zachovávají to v srdci. Protože to je víra. A jen z víry je pravá naděje a z naděje pravá láska.
Sám Kristus Pán nám ve svých dvanácti letech ukazuje, jak se to dělá. Dvanáct let je u Židů práh dospělosti. A v tomto věku Ježíš sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Ježíš ukazuje, že nejvíc dospělé je to, co je více dětské: Vyhledávat moudřejší, nechat se poučit. Nechtít hned všechno vyřešit. Chvíli se musí sedět a poslouchat.
Z vyprávění vidíme, že Vánoce jsou počátkem zaslíbení, které je stále slibnější, stále roste. Slyšíme, že Ježíš jako malý chlapeček prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Stejný rys vidíme i u mladého Samuela, i o něm Písmo říká, že prospíval a byl oblíben u Hospodina i u lidí. Taková výpověď může však v nás vzbuzovat otázky. „Jak může být člověk milý všem lidem? A jak může být člověkem milý Bohu a současně lidem? Nestojí to proti sobě? Když chce být člověk milý všem lidem za každou cenu, obstojí jeho líbivé vystupování před Bohem?
Být milý lidem, jak to zní krásně, ale jak je to v životě obtížné. Víme, že tohle je nemožné, vždyť ani později to o Ježíšovi neplatilo. I když získal velké sympatie, oddanost a srdce mnohých, přesto i On měl své nepřátele a ty, kteří Mu nemohli přijít na jméno. Na prvním místě je vztah s Bohem, aby před Ním náš život obstál a Jemu se líbil. Jak to vyslovil apoštol Pavel: Jde mi o přízeň u lidí anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. (Ga 1, 10)
Tak končí starý rok a starý svět, rychle odeznívají vánoční písně a vytrácí se atmosféra Vánoc. U mnohých lidí tím opadne i zájem o Ježíše. Dospívající a dospělý Ježíš už není pro lidi tohoto světa tak líbivý, zajímavý a přitažlivý. Naše sympatie k Němu však mají vytrvat a Jeho moudrost, které nás učí, se má projevovat na celém našem životě. Amen.
Kázání 30. prosince 2018 Phanuel Osweto