Job 19, 25–27; Jakubův, 4, 13–15;
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Lukáš 19, 1–10
Sestry a bratři,
po každé při čtení evangelia vidíme, jak krásně nám Ježíš Kristus ukazuje Boží tvář – neskonale milosrdnější, než jakkoli si člověk dokáže představit. Letos by památka zesnulých měla být až příští týden ve středu, my si však již dnes připomeneme jména těch, kteří nás předešli na věčnost. Při přípravě dnešního kázání jsem si položil otázku, proč se strachovat o ty, kdo jsou již plně v Božích rukou? Což pro ně můžeme udělat něco víc, než co dělá Boží Syn? Ale když jsem si četl dnešní příběh, hned jsem poznal, že je to příběh o nečekané a nezasloužené milosti.
Zacheův příběh je vybrán pro dnešní neděli a možná je tak také vhodným příběhem k Památce zesnulých. Taky je v něm zmínka o smrti: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Zvláštním způsobem Bible mluví o smrti. Třeba u Joba jsme dnes slyšeli: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí…“Job 19, 25–27 Můžeme říct, že Zacheus, který běhá a leze na strom, je mrtvý? Můžeme říct, že je ztracený? Kam a jak se ztratil?
Ale podle evangelisty Lukáše se zdá, že kolem Zachea (než přijde Ježíš) je jakési prázdno. Není tam nikdo blízký. Jen samí nepřátelé, kteří mu nemohou přijít na jméno. Pro ně je Zacheus doslova hříšný člověk, který si nemůže Pána Ježíše pozvat do svého domu. Jako by byl Zacheus obalen, jako by byl ztracen (mrtev) ten, kdo už s nikým není propojen. Jako by se tu naznačoval jeden z významů slova „hřích“ – to, co vzdaluje a odděluje od Boha i od lidí. Zacheus je ztracen, je pro své město mrtev, jako by pro své okolí neexistoval. Je nepropojený, nepřijímaný, mrtvý, a přece pořád přítomný jako stín. A tak se ho zbavili i nezbavili. Komunita, která nemá vztah ke svým mrtvým (ať už tím myslíme cokoli – fyzicky mrtvé či sociálně vyloučené), není zdravá. Ale městem, kde žije „mrtvý Zacheus“ prochází Ježíš a tohoto vyloučeného, mrtvého oslovuje jménem. Ježíš je pro nás křesťany obrazem Boha neviditelného. Jeho jednání zpodobňuje jednání Boží. „On je hostem u hříšného člověka!“ To Hospodin Bůh vyhledává a navštěvuje ztraceného, mrtvého. Prostupuje obalem, zavřenými dveřmi, náhrobním kamenem, oslovuje a volá: Jsi přece můj člověk! To je evangelium, zvěst milosti, událost spasení – nehledě na to, co máš za sebou, cos dělal, a nehledě na to, kam ses dostal a jak se na tebe svět dívá, jsi Božím dítětem. Tím vůbec není řečeno, že Ježíš schvaluje, jak Zacheus žil a co prováděl. Nemluví o tom – ale Zacheovi samému dochází, že bude dobré žit jinak, chce-li vzít vážně, co se mu zvěstuje. Zacheus – ztracený a mrtvý navzdory tomu, jak rychle běhá a leze – ožívá. V tu chvíli se stáváme svědky vzkříšení z mrtvých! Zacheus v sobě nalézá odvahu ke změně, dává polovinu svého jmění chudým, neboť se mu zjevila Boží milost.
Jméno Zacheus je zkratkou hebrejského Zacharjáš, což přeloženo znamená: Hospodin pamatuje. Hospodin pamatuje na Zachea, na toho ztraceného, navštěvuje ho a křísí k životu. Hospodin pamatuje na Jericho, zatracené město hříšníků a spravedlivých. I na nás dnes Hospodin pamatuje, shromáždil nás dnes na tomto místě, protože nás miluje, a my víme, že „Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Je dobré, že pamatujeme na své drahé zesnulé s úctou a s vděčností. Je dobré, že smíme věřit na Boží milost, přemáhající hřích a smrt. Jestliže nemusí být ztracen Zacheus, nemusí být ztracen nikdo, na koho Hospodin pamatuje. Amen.
Kázání v neděli 30. října 2016 Phanuel Osweto