První čtení: Izajáš, 50, 4 Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.
Druhé čtení: Filipským 2, 6–8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Evangelium: Lukáš 19, 28–44 Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: `Pán je potřebuje.´“ Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: „Proč to oslátko odvazujete?“ Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“ Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“
Sestry a bratři,
už zase stojí naše nohy v branách Velikonoc. Je to čas nám daný, abychom obnovili své křestní sliby. Abychom vzkřísili, obnovili svou víru. Tento čas navzdory okolnostem nám otvírá brány Jeruzaléma – Jeruzalém je biblickým městem pokoje. Můžeme vstoupit do dramatu, které tam začalo a které pokračuje stále, po celé dějiny. Prosme – jako prorok Izajáš v prvním čtení (Iz 50, 4) – aby nám Pán ve Svatém týdnu otvíral sluch, abychom slyšeli, rozuměli a necouvli nazpět. Abychom odpověděli svým amen – a aby toto amen naší víry bylo časem zralejší, opravdovější, hlubší, živější. Ježíš – jak čteme v druhém čtení (Fp 2, 8) – byl poslušný až k smrti. Být poslušný znamená mnoho věcí. Především to však znamená umět naslouchat. Naslouchat a porozumět. Porozumět a odpovědět.
Květnou nedělí vstupujeme do dramatu pašijí. Sestry a bratři, je zlý čas. Málokdy ke mně tak silně jako nyní promlouvala věta z pašijí od evangelisty Lukáše 22, 53b: „To je vaše hodina, vláda temnoty.“ Nejen ulice Jeruzaléma tenkrát, ale mnohá místa světa dnes skrápí smutek a smrt, temnota a starost. Kolik našich bratří, sester a známých i neznámých dnes potřebuje posílit a povzbudit. Budeme toho schopni?
Události pašijového týdne potvrzují, že Kristus proti lidskému utrpení bojoval. Ano, prorok Izajáš píše v pozadí tohoto dramatu: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53, 4–6)
Na konci Velikonoc budeme svědky vzkříšení, ovšem nikoli jako konce, happyendu romantického příběhu, pohádky, kdy dobro zvítězilo nad zlem, ale na znamení toho, že Kristův příběh je otevřený, stejně jako Kristův hrob je otevřený, že Ježíšův příběh Vzkříšením neskončil, ale pokračuje i dnes a mezi námi.
Evangelista Lukáš uvádí v textu o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma zajímavou spojitost. Píše o tom, že když se Ježíš blížil k Jeruzalému a byl vítán – nehovoří o zástupech jeruzalémských, kteří by Jeho příjezd slavili, ale jen o zástupu učedníků – dívá se na Davidovo město a dá se nad ním do pláče.
Masová scéna, kterou máme na paměti u jiných evangelistů, najednou dostává podstatně skromnější rozměr. Stejnou situaci dnes prožíváme po celém světě, jako by Lukáš měl na mysli i naši dobu. Rok co rok jsme byli svědky zástupů lidí před kostely i na ulicích, symbolicky s palmovými ratolestmi připomínajícími slavný Ježíšův vstup do královského města. Letos možná poprvé nic takového nikde neuvidíme.
Podle Lukáše mesiášské vítání zaznívá jen od nejbližších Ježíšových spolupracovníků a přátel, město zůstává chladné a netečné. To je obraz, který my dnes také známe. Po celém světě jsou kostely uzavřené, ulice jsou prázdné, města zůstávají chladná a netečná, ale i tak se slaví vjezd našeho Mesiáše. Zavřené kostely pro nás neznamenají zůstat neteční. Jako zástup učedníků, ačkoliv jsme doma, v duchu společně myslíme na události, které se tenkrát udály v Jeruzalémě.
Lukáš navíc vyslovenou radost nad Ježíšovým přiblížením se k samotnému centru židovského národa doplňuje ještě slovy zvolání, která jsou jasným ozvukem vánočních hlasů andělů nad Betlémem, tentokrát už ne z úst andělů, ale učedníků, kteří volají: „Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“
Všimněme si, že pro Lukáše zde jde o spojení mezi Vánocemi a Velikonocemi, mezi evangeliem o radosti z narození a evangeliem o radosti ze vzkříšení. Obě volání zaznívají, když většina zůstává němá a hluchá. U Betléma to jsou jenom pastýři, kteří slyší Boží zavolání, tady to jsou jen učedníci, kteří oslavují Kristův příchod. A potom následuje Ježíšův pláč, který je dotvrzením toho, že příjezd skrytého Mesiáše zdaleka nemusel být tak triumfální, jak někdy myslíme.
Lukáš ve svém svědectví volí podobný způsob, s jakým hovořil o Ježíšově narození – i to proběhlo stranou zájmu většiny. Kvůli tomu jsem pro dnešek vybral tuto pasáž, neboť jak se jinak můžeme dnes nad těmito událostmi zamyslet, než zůstat ve svých domovech a přijmout pro sebe Boží spásu.
Co je podstatné, je Ježíšův smutek nad Jeruzalémem a slova k tomuto městu: Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Jeruzalém a ti, kdo v něm jsou, nepoznávají den navštívení svého Boha. To je důvodem Ježíšova pláče a úzkosti. A to je to nové a aktuální poselství i pro mě, pro moji víru, pro mou církev a snad i pro vás: nechme se vést na Květnou neděli přemýšlením o tom, zdali i my nejsme nebo nebudeme těmi, kteří nechápou, co vede k pokoji, jestli i my nejsme těmi, kteří nepoznávají čas Božího navštívení. Amen.
Phanuel Osweto 5. dubna 2020