Úvodní text: Toto je den, jejž učinil Pán, plesejme a radujme se v něm, neboť Pán vpravdě vstal z mrtvých. Ježíš splnil svůj úkol, když skonal na kříži. Slyšíme slova: dokonáno jest jako odpověď na Izajášovo proroctví: koho pošlu a kdo nám půjde? A zde se ozývá hlas Božího syna: Hle zde jsem, pošli mne. (Iz 6, 8) Kristus přišel, protože měl určitý úkol, jeho vítězství nad smrtí nám otevřelo bránu do věčného života.
První čtení: Skutky 10, 34–43 A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
Druhé čtení: Koloským 3, 1–4 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.
Evangelium: Jan 20, 1–9 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.
Kázání
V evangeliu dnes čteme o temnotě, zmatku, nechápavosti a pláči, které otevírají scénu dne vzkříšení. Kristus jistě vstal z mrtvých. Ukazuje to zmatenost celého velikonočního jitra. Přesně tak probíhají náhlé události v životě. Když v životě nastane něco náhlého a nečekaného, nestihnou se lidé domluvit. V překvapení jedná každý sám za sebe a míjí se s ostatními. Jako když se teď každá země musí vypořádat s pandemií, která zasáhla do našich životů. Každý stát jedná sám za sebe, každý běží sám za sebe. Stejně tak má velikonoční jitro rysy náhlé události, která se nedala naplánovat, která nemá úplně logiku a zpětně si ji každý vykládá jinak. A jak si ji jinak vykládá, tak si ji časem i pamatuje jinak než druzí.
Marie přišla oznámit učedníkům, že „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Důvěrně to řekla jen dvěma vedoucím učedníkům, aby nezpůsobila paniku. Hned na to je vidíme, jak každý běží sám za sebe. Ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Ale náskok je mu k ničemu, protože váhá do hrobu vejít. Asi jako by každý minimálně váhal při představě, že by měl vlézt do hrobu. Tedy více než váhal, taková představa každého děsí.
Jan po běhu stojí a oddechuje, chvíli váhá. Poté se sehne k nízkému hrobovému vchodu. Vidí tam ležet plátna, kterými se v Orientě obvykle ovinuje mrtvý. Jako vždy, když se stane něco nenadálého, má člověk nejdříve nejasný pocit, že něco nesedí. Jako když vám vykradou byt – člověk už u dveří nějak cítí, že něco není v pořádku, ale ještě neví co. Někdo do uzavřeného místa zasáhl. Plátna! Kdyby někdo kradl mrtvolu, tak by ji přece nerozbaloval. Neměl by proč. Jan nahlíží do hrobu, čeká, bezmyšlenkovitě stojí.
Po chvilce ticha přibíhá Petr. Snad na Jana ani nepohlédl; nečteme, že by si cokoliv řekli. Petr vejde do hrobu. To je, jako kdyby Jana na dálku odstrčil. Bratři a sestry, když člověk vejde do hrobu, musí si představovat, že to není hrob. Že je to prostě místnost jako každá jiná. Nevidí zatím nic víc než Jan. Jen plátna, která tu leží, jako někde na půdě. Někdo je tu položil, aby se pro ně už nevrátil. Tak snad Kristus, snad andělé zde odložili pohřební šat, který již Kristus nikdy nosit nebude. Ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, leží svinut na jiném místě. To opět něco znamená. Ale co? Venku před hrobem si dodá odvahy Jan. Když už tam šel někdo před ním, když už je tam Petr, stát venku je trapné. Když už Petr porušil klid hrobu, tak už je klid narušen. Už se na tom nezmění nic, když tam vejde i Jan. Objevil-li Petr něco nového (a on objevil, přece ten šátek), pak i Jan by to měl vidět.
I Jan tedy teď vidí šátek, svinutý na jiném místě, který před tím neviděl. Spatřil vše a uvěřil. Oba učedníci se pak vrátili domů. Nečteme zase, že by si cokoliv říkali. O Janovi čteme, že uvěřil. Jan toto evangelium napsal, píše zde tedy o sobě. Petr nejspíš uvěřil také, ale do něj Jan nemohl vidět. Petr nejspíše uvěřil také, protože oba učedníci už neřeší, kam Kristus zmizel, a jdou mlčky domů. I na Marii zapomněli. Ví jen to jediné: Kristus opravdu vstal.
A to je tak důležité, že pro to má člověk někdy zapomenout i na všechno ostatní, co se kolem něj děje. Je to úplný základ všeho, i když není jasné, jak se to stalo. Kde byl Ježíš před tím, kam šel hned potom. I když se to stalo náhle a záhadně – stalo se! Už tady u hrobu vidíme, jak vzkříšení spojuje. Jak jeden potřebuje druhého, i když spolu nemluví. Kdyby Jan nepředběhl Petra, Petr by neměl důvod tak suverénně vejít do hrobu. Kdyby Petr nevešel do hrobu, Jan by nikdy neviděl ten šátek, který ho konečně přesvědčil. Kdyby pak ohromeně neodešli domů, Marie by nezůstala sama. Řešili by s ní něco. Takto však o samotě, jako první, potkala samého Krista.
A tak vidíme, že i když dnes tento den slavíme jinak než obvykle, nejsme pohromadě v kostele, přece jsme všichni svědky jednoho prázdného hrobu, jednoho vzkříšení, které se skutečně stalo. I když teď spolu nemůžeme být, přece jsme všichni svědky stejné události.
Jan napsal, že uvěřil. To pro něj bylo důležité – co poznal, co cítil, jak se zařídil v té chvíli. A přece by tam nebyl bez Marie, přece by tam nebyl bez Petra. I my jsme byli vzkříšeni s Kristem, proto hledejme to, co je nad námi, jak nám píše dnes apoštol Pavel. A také, ve vypjatých chvílích života, jako jsou ty, které nyní prožíváme, to podstatné je, že nikdo z nás není sám, jsme v duchu spojeni, společně můžeme myslet na každého, který obětuje život a čas pro ostatní.
Máme dnes dobrý příklad od našeho Pána. Obětoval život za každého z nás. On byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53, 5) Kéž by Kristovo vítězství zavládlo v celém světě a přineslo národům mír. Chvalme proto dnes Jeho jméno a v duchu zpívejme: Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt již nemá práva, vítěz tys a Král! Amen.
Phanuel Osweto 12. 4. 2020