První čtení: Izajáš 5, 1–7 Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.
Druhé čtení: Filipským 3, 4b–14 Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
Evangelium: Mt 21, 33–46 Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: `Na mého syna budou mít přece ohled!´ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!´ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.
Sestry a bratři,
dnes jsme slyšeli podobenství Pána Ježíše, které zaznívá v řečech ve chrámu. Jeho posluchači byli tentokrát zbožní Židé a jejich představitelé. Příběh, který Pán Ježíš vyprávěl, jistě zněl v uších posluchačů jako připomínka slov proroka Izajáše a jeho písně o vinici: Izajáš 5, 1-7
V Izajášově proroctví je vinicí Hospodinův dům izraelský. Izajáš mluví o ovoci. Hospodin učinil pro svůj lid vše, ale namísto dobrého ovoce se objevilo ovoce zlé. Hospodin čekal právo a spravedlnost, avšak realita byla jiná, úpění a bezpráví. Proto byl prorokován soud: Hospodin zboří vinici. Tento kontext se tedy jistě vybavil posluchačům Pána Ježíše. Izajášova verze nám dává klíč k alegorizaci příběhu Pána Ježíše. Je to docela průhledné: Hospodář představuje Hospodina, vinicí je Izrael, ovocem je spravedlnost a správci vinice jsou představitelé Izraele. Služebníci, které posílal Pán pro ovoce, to jsou proroci. Syn je sám Pán Ježíš, který příběh vypráví.
Kromě zakotvení ve Starém zákoně je podobenství Pána Ježíše obrazem toho, co se skutečně dělo v Jeho době. I tehdy byli investoři, jejichž záměrem nebylo přímo hospodaření s majetky. Byla to investice. Pozemky pronajali a pak vybírali rentu. Úroda se od vinice očekávala po nějaké době od jejího založení, a tak až po uplynutí této doby majitel vinice poslal služebníky pro část výtěžku, který mu podle smlouvy patřil. V tomto ohledu Pán Ježíš navazuje na běžnou praxi své doby.
Vyprávění Pána Ježíše najednou přináší překvapivé prvky. V nich je to, co nás zarazí a nastaví nám zrcadlo. Vinaři, kteří vinici spravovali, hospodářovy posly zneuctili, zbili a ukamenovali. Již tato samotná věc byla na pováženou, protože ve starověké době se obecně považovalo za nepřijatelné hanobit neozbrojené posly. Toto se ještě reálně stát i mohlo, ale stěží je reálná reakce hospodáře, a to je na příběhu jedna z těch nepřekvapivějších věcí. Namísto toho, aby hospodář poslal ozbrojenou eskortu, posílá další posly pro díl výnosu. Vinaři i s nimi udělají totéž, co před tím.
A jestli jsme se doposud divili, náš údiv ještě roste, když sledujeme po lidsky viděno naprostou naivitu hospodáře, který se rozhodl pro výnos poslat svého syna. Jestli zabili služebníky, je naivní očekávat, že po synovi pošlou ovoce. Hospodář už musel vědět, že vinaři, kterým pronajal vinici, jsou rozhodnuti se jí zmocnit stůj co stůj. A přesto je hospodář nepoučitelně velkorysý a pozitivní, posílá svého syna pro výnos. Při pohledu na něj se mají ustrnout a změnit svůj postoj.
Na první pohled se může zdát, že reakce vinařů na syna je logická. Příliš logiky v tom ale také není. Syna se rozhodují jakožto dědice zabít, a to proto, aby jeho dědictví získali sami. Je to překvapivé i pro nás, vždyť i když syna zabijí, pořád je zde hospodář. Vinice je stále jeho! Zabitím syna dědictví nezískají.
Jak máme dnes chápat tento příběh? Ježíš sám nám to ukazuje svým výkladem. V centru příběhu je ovoce. Odsouzení zlých vinařů se neděje proto, že by u nich nebylo shledáno ovoce, ale pro jejich ignorování hospodáře, pro jejich jednání se služebníky, a hlavně pro vraždu syna. Proto Pán Ježíš cituje 118 Žalm: Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ (Mt 21, 42–44)
To, co nám toto podobenství odhaluje, je skutečnost, že vinaři nepočítali s pánem vinice. Chtěli jeho vinici pro sebe. Kdybychom to měli povědět stavební terminologií, pak nepočítat s pánem vinice vyústilo v odmítnutí základního stavebního kamene života. Pán Ježíš mluvil o svém Otci, o sobě a svém údělu a o farizeích, kteří jej vydají Římanům, aby byl za hradbami zabit.
Čteme-li dnes podobenství Pána Ježíše my, pak naše situace je jiná. Co nám chce toto podobenství ukázat? Především to, že i náš život se – symbolicky viděno – odehrává na vinici, kterou pro nás dokonale připravil Pán Bůh. On je ten Hospodář. On nás zasadil do své vinice (na tento svět) a čeká ovoce. Ovoce spravedlnosti, ovoce vděčnosti.
Za druhé, máme si uvědomit, že mít něco v pronájmu znamená v určený čas a pravidelně odvádět ze získaných výnosů. V církvi pak to, že se snažíme, aby církev byla lepší pro každého. Ovšem, také nesmíme zapomenout se zeptat: Čím jsem já přispěl, abych navýšil její výnos, a nejsem ve skutečnosti spíš ten, který čeká, co za něj udělají druzí? Podstatou a tím, co je nade všechno, je Kristus. A tak, cokoliv má být ziskem, říká apoštol Pavel, pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoliv s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry… A proto i ten největší výnos, o kterém si budeme myslet, že právě ten je tím naším úkolem, naší prací pro církev i pro svět, musíme v posledku odepsat jako ztrátu, abychom mohli být nalezeni v Kristu, který se k nám sklání s nekonečnou láskou. Zůstaňme pevně v Něm zakotvení a buďme vděční vůbec za to, že smíme náležet na vinici našeho Stvořitele. Amen.
Phanuel Osweto 4. října 2020