První čtení: Leviticus 19, 1–2.15–19 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. … Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Dbejte na má nařízení. Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh. Své pole nebudeš osívat dvojím druhem semene. Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken.
Druhé čtení: 1. Tesalonickým 2, 1–8 Sami víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl marný. Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží. Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!
Evangelium: Matouš 22, 34–46 Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání v zákoně je největší?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: `Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.
Sestry a bratři,
o lásce mluví dnes naše texty, které jsme právě četli. Je obtížné kázat o lásce. Za prvé – co nového lze očekávat? Má vůbec smysl ji nějak analyzovat, definovat, není lepší ji prostě žít? Za druhé – kdo si troufne o lásce kázat? Po letech strávených v církvi jsem si příliš vědom lidských slabostí, a to nejen druhých lidí, ale i svých. Zde však onen důvod leží: K životu v lásce se prostě povzbuzovat potřebujeme, právě proto, že skutečné lásky je málo.
Jako společnost si velmi ceníme dobré vztahy a zvláště lásku. Láska – potřebuje něco k existenci? Ano, potřebuje vztah. Potřebuje cíl. Pokud si tedy řekneme, že láska potřebuje vztah a cíl, potom myslím, že si můžeme spolehlivě odvodit, že láska po společenství prahne a touží. Láska musí prahnout a toužit po společenství s milovanou bytostí. Pravá láska žije pro druhé. Žije a hledá prospěch těch, které miluje, ne svůj prospěch. O tom můžeme číst z hymnu lásky, jak píše apoštol Pavel: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 1 K 13, 4–5
Starý zákon nám připomíná, že Bůh chtěl, aby se izraelský lid choval ke svému bližnímu s láskou. Slyšíme tady takové nařízení ze strany Boha: Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Lv 19, 16–18. Ještě trochu jiný modernější překlad nám nabízí Bible 21:
„Neobcházej svůj lid jako pomlouvač. Neohrožuj život svého bližního. Já jsem Hospodin. Nenos v srdci nenávist ke svému bratru. Svého bližního otevřeně napomeň – jinak jsi jeho spoluviníkem! Nemsti se ani nechovej zášť proti synům svého lidu. Miluj svého bližního jako sám sebe. Já jsem Hospodin.“ https://www.bible21.cz/online#leviticus/19
Co z toho vyplývá? Bez lásky není možné takové zákony splnit. Z výše citovaného textu do Korintu však můžeme přečíst: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 1 K 13, 1.
Boží láska je základem našeho života. To víme. Nebo alespoň měli bychom to vědět. Co nás dnes spojuje dohromady je Boží láska, ta nás spojuje jako věřící a jako Boží děti. Všichni věříme, že Kristus za nás položil život a dal nám šanci začít žít nový život. Kristova láska v sobě obsahuje bezpodmínečné přijetí, odpuštění hříchů i moc k novému životu. Základem našeho křesťanského života tak nejsou jen skutky, ale především víra – to, kým jsme. Jsme milovanými Božími dětmi.
Boží láska má obrovský a zcela zásadní vliv na náš duchovní růst. V době, kdy jsme zdeptaní různými zprávami a nepříznivými situacemi kolem nás, máme hledat to, co je základním principem našeho života. Bible píše o tom, že láska překonává strach – a právě strach je velikou brzdou svobodného života. Jde o různé typy strachu, jako například strach, který teď mnozí prožívají kvůli pandemii. Někdy také prožíváme strach z neúspěchu, strach z odmítnutí, strach o druhé, strach z nemoci a další. Jistota Boží lásky tento strach dokáže rozpustit.
Díky lásce toužil Pavel se svými spolupracovníky být v Tesalonice s věřícími a sdílet s nimi Boží evangelium. Stejně tak o lásce píše evangelista Matouš, který nám připomíná dvojpřikázání lásky: Miluj Pána, svého Boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou – a svého bližního jako sebe. (Mt 22, 37) Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí? Je to snadné a srozumitelné přikázání, a navíc o tom ta Bible vlastně je. V tomto nadšení se ale často velmi snadno zbavujeme klasických deseti přikázání ze Starého zákona a nahrazujeme je právě tímto jediným “zlatým” přikázáním.
Problém ale je, že Ježíš tyto výroky nepronáší jako nové poselství, jak má křesťan dnes uvažovat, ale naopak je cituje z toho, z čeho jsme také dnes četli (Lv 19, 18).
Pro Ježíše má toto přikázání, které cituje, velkou hodnotu. Nezbavuje se ho, ale chce, abychom si ho znovu a znovu připomínali. Ale jak splnit takové přikázaní? Je to vůbec z naší strany možné? Možná je ještě důležitější otázka, zda v našem životě pobývá Bůh. Mnoho lidí dnes na Pána Boha zapomnělo nebo možná na Něj myslí, když se jim zrovna nedaří. Bůh chce, abychom měli s Ním pevný vztah. Často průběh našich životů ukazuje, že na Pána Boha vůbec nemáme čas. Proto k nám mluví dnes Boží slovo, které nás vyzývá k víře v Boha, a z víry přichází i láska k Bohu i k lidem.
Dobrý důvod k radosti i vděčnosti budeme na tomto světě mít, až si budeme jisti a vědomi samotné velikosti Boží lásky. Bůh je láska a je s námi všude, protože do nás vložil svého Ducha. Každé místo, okamžik, situace našeho života je stále vhodná k setkání s Ním. Proto smíme i dnes myslet výš a nesoustředit se jen na starosti tohoto světa. Amen.
Phanuel Osweto 25. října 2020