První čtení: Exodus 20, 1-17 Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Druhé čtení Efezským 2,1-5 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!
Evangelium: Marek 12, 28-34 Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
Milé sestry a bratři,
v knize Exodus můžeme sledovat cestu, kterou Mojžíš vedl společenství Izraele z egyptského zajetí. Od chvíle, kdy opustili Egypt, pisatel knihy Exodus popisuje mnoho dramatických událostí, které se uskutečnily. Následně se ocitáme ve dvacáté kapitole, kde máme seznam desatera Božích přikázání. Předtím v devatenácté kapitole popisuje, jak důkladná příprava, rituální očišťování a také nervozita předcházely tomuto dnes přečtenému místu. Přiblížila se veliká událost. Tenkrát, jak čteme v kapitole 19, 18–20: Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal. Hospodin totiž sestoupil na horu Sínaj, na vrchol hory.
A my dnes stojíme společně s Izraelci ve vlastně velmi podobné situaci. Také před námi se totiž tyčí hora – není to ovšem Sínaj, ale jiný monument – Desatero. Bez dalších slov můžeme konstatovat, že je to pravý biblický bestseller. Text mnohokrát připomínaný a opakovaný. Většina z nás se tento text učila nazpaměť, slyšeli a četli jsme o něm desítky a stovky slov. A to je právě ta obtíž. Co s takovým monumentem dělat? Neměli bychom ho snad raději obejít? Vyhnout se mu? Co smysluplného a objevného můžeme ještě k tak notoricky známému textu dodat? I já jsem se chtěl tomuto textu vyhnout při přípravě na dnešní kázání, ale Duch Boží mě nabádal, abych se mu nevyhnul.
Desatero nosíme v sobě pevně zapsáno. Snad nesmazatelně. Ale proč vlastně? Jaký užitek nám přináší? Máme z něho radost, anebo je nám důvodem k nářkům a ke stížnostem? Někdy lze mezi křesťany narazit na jistý nešvar. Stává se, že i věřící kolem sebe nevidí nic dobrého. Přísně poměřují sebe i druhé lidi Desaterem a výsledek je velmi neutěšený. Přikázání za přikázáním můžeme probírat a rozhlížet se kolem, kdo co neplní. Je psáno: nebudeš dychtit po domě svého bližního. Avšak kolik závisti zamořuje lidská srdce. Kdo má víc, kdo má míň, kdo si co zaslouží. Je psáno: nepokradeš, ale kolik lidí na tomto světě zbohatlo právě kradením. A nikdo je pořádně nepotrestal a zřejmě ani nepotrestá. Je psáno: nesesmilníš. A kolik se toho dnes a denně nasmilní a nacizoloží a pak se to ještě otiskne v novinách. Mohli bychom takto pokračovat. Jenže komu takové pozorování udělá radost? Komu prospěje?
Mnozí se můžeme domnívat, že Desatero bylo sepsáno, abychom věděli, jak svět ve zlém leží. Naopak z jiného pohledu zjistíme, že Boží přikázání jsou nám dána pro radost. Pro radost žít podle pravidel a prožít tak život naplno. Asi jako při hře – pouze podle pravidel si zahrajete pořádně a můžete se upřímně radovat z výsledku. Jinak hraní ztrácí smysl. Falešná hra založená na podvodech sice může vést k vítězství. Ale kdo si váží výhry, která je nespravedlivá?
Desatero jsou pravidla pro naší životní hru. Když se nám daří držet se pravidel, máme se radovat, že spějeme ke správnému cíli. K výsledku, za jaký se nemusíme stydět. A že někdo podvádí a pravidla obchází? Jeho škoda, že jeho hra nestojí za nic. Možná se bude moci na konci života pochlubit hromadou věcí, ale životem samotným – způsobem, jak život prožil – se rozhodně nebude moci chlubit.
Desatero je nám tedy dáno pro radost. Představuji si, na co asi myslel Mojžíš, když tesal Boží pokyny do kamenných desek. Říkal si snad nad jednotlivými řádky „Ajaj, tohle nezvládneme. Tohle nám bude dělat problémy, na to nebudeme mít dost sil“? Anebo si naopak říkal: „Jo, tohle zvládneme. I toto půjde. A na tamto nám síly taky vystačí“? Podle mne byl Mojžíš spíše optimista. Neodcházel ze Sinaje zdrcený množstvím neuskutečnitelných příkazů. Ba naopak, s radostí, že on a izraelský lid dostali dar Boží, který jim pomůže žít správně.
V evangeliu čteme příběh o zákoníku, který chtěl po Pánu Ježíši vědět nejdůležitější přikázání ze všech, chtěl v jisté míře poznat cestu do Božího království. Pán Ježíš na to zdůraznil, co už zná z Desatera – láska k Bohu, a láska k bližním. Desatero jsou úkoly nám dané jako nutné kroky, které by měl člověk zvládnout, aby někam dospěl. Desatero je dobrý dar, který má cenu si podržet a dodržet jeho pokyny. V prvním Žalmu čteme nádherný popis, potažmo radostnou píseň o člověku, který se drží Božích slov a kráčí správnou životní cestou. Nikde ani zmínka, že by život podle Boží vůle byla otrava bez rozumného výsledku. Naopak! Bohabojný muž je přirovnán k pěkně zakořeněnému stromu, který má odkud čerpat sílu a který nese hojné plody. Ne z donucení, nýbrž z radosti žít podle Boha.
V prvním přikázání se praví: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Právě odsud pramení působivost Desatera i pro nás. Nepřistupujeme k němu z povinnosti, nýbrž z radosti. Setkáváme se v něm se svým Bohem. S někým, koho už známe a víme, že Jemu na nás záleží. Už pro nás něco udělal. Vyvedl jsem tě z egyptské země, z domu otroctví, slyšeli Izraelci. Ano, dávní Izraelité tenkrát otročili ve výstavbě faraonových měst. Formy otroctví se však proměňují. My dnes otročíme různým trendům – co všechno musíme mít, jak se dnes musíme chovat, abychom si zachovali určitou společenskou úroveň. Co všechno nám dnes brání žít naplno ve společenství Božího lidu? Ano, umíme na sebe uvalit nová a nová egyptská otroctví. Jenže je zde ještě Bůh, který zasahuje. On, jak čteme ve dnešní epištole: bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Ano, milostí jsme spaseni a otevřela se nám nová cesta. Díky tomuto Božímu dílu jsme nyní svobodní. Už se neřídíme bludnými nároky svého okolí, neřídíme se svými touhami. Místo nich se řídíme nároky Božími. Jsou to dobré směrovky k životu a je radost podle nich žít. Amen.
Phanuel Osweto 7. března 2021