První čtení: Genesis 3, 8–15 Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“
Druhé čtení: 2. Korintským 4, 13–5, 1 Ale máme ducha víry, o níž je psáno: `Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil´ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží. A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.
Evangelium: Marek 3, 20–30 Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ Toto pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“
Sestry a bratři, pokoj vám!
Dnešní čtení z knihy Genesis nám připomíná, že v dějinách lidstva i v životě každého jednotlivce je skutečně a trvale přítomen tajemný „pokušitel“, ten, který rozděluje. Když ho nazveme satan, pak je to nepřítel, jehož přítomnost kolem nás neustále proměňuje naše životy i dějiny. Biblická čtení však přesto nezůstávají jen v tragickém pesimismu a zoufalství, ale vedou nás k pohledu plnému naděje: Jednak Bůh vynáší nad zlem slovo odsouzení a slibuje vítězství. V evangeliu pak máme příběhy, které ukazují, jak Pán Ježíš v každém okamžiku svého putování přinášel lidem naději v zoufalství.
Evangelista Marek nám dnes líčí vlastní moment ze života Ježíše. Ježíš je na začátku své služby, je mu sotva třicet let a začíná být poměrně známým kazatelem. Lidé jdou za Ním z celého kraje, chtějí Ho slyšet a chtějí být uzdraveni ze svých nemocí. A Ježíš je s nimi rád. Oproti „slušnému“ asketickému Janu Křtiteli, který přišel před Ním, je Ježíš označován – jak Bible 21 překládá – jako žrout a pijan vína. Ano, je to nový kazatel, který pozve všechny své posluchače domů. Nevíme kam domů, ale vzhledem k tomu, že Ježíš neměl svůj domov, pak byl buď Jeho rodičů, anebo spíš nějakých jiných příbuzných. Představme si třeba sto lidí náhodně posbíraných po ulici, jak se snaží dostat k vám do bytu. Bylo jich tak moc, že ani chleba nemohli pojíst.
Jakmile se o této Ježíšově mimořádné pohostinnosti dozvědí příbuzní, běží domů, a čteme, že se Ježíše chtějí zmocnit. Je to jako scéna z nějakého komického filmu. Ježíš se s příbuznými honí kolem stolu, zatímco dům je plný hladových hostů, které si tam pozval On.
Proč se Ho rodina chtěla zmocnit? Bible uvádí, že si mysleli, že se pomátl. To jsi přehnal, Ježíši. To už je moc. Markovo evangelium na to dává vysvětlení celé situace. Vypadá to, že si rodina na pomoc přizvala nějaké rabíny a znalce zákona, aby si s Ním nějak poradili. A tato delegace usoudí, že má Ježíš nečistého ducha. Nepomátl se, je posedlý. Mluví sice o Duchu svatém, ale ve skutečnosti to vše dělá ve jménu knížete démonů, Belzebula.
Ježíš se s nimi snaží mluvit, ale mluví s nimi nikoli na rovinu, nýbrž v podobenstvích, tedy, jak čteme jinde, aby nepochopili. Rodina a zákoníci chtějí, aby Ježíš změnil směr života, podle nich už to není on, něco je s ním špatně, něco, co se nesluší, a prosí, ať se chová, jak se sluší.
Hlava jim to nebere, a po krátké diskusi Ježíš shrne celou situaci a vydává nové učení: Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. (Mk 3, 28) To není jen tak. U toho je třeba se zastavit. Slyšíme to?
Všechno bude lidem odpuštěno. Ježíš zde vydává generální amnestii do budoucna. Všechno bude lidem odpuštěno. Hříchy budou lidem odpuštěny. Všelijaká rouhání budou lidem odpuštěna. Je tu jen jeden háček. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. (Mk 3, 29) A hned za tím čteme: Toto pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“ (Mk 3, 30)
Tak bude všechno všem odpuštěno nebo ne? A jak poznám, zda jsem neudělal neodpustitelný hřích? A budu spasen? V textu slyšíme, proč Ježíš začal mluvit o rouhání se Duchu svatému. Čteme: Toto pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha. “ (Mk 3, 30) Oni Ho totiž nepoznali. Rodina Ho nepoznala jako Vykupitele, zákoníci Ho nepoznali jako Mesiáše. Jeho svatost jim zůstala skryta. Byl mezi nimi, ale oni Ho nepoznali. Nepochopili, co dělá a z jaké moci a z jakého titulu to dělá. A jak je to vyděsilo, tak řekli, že je posedlý. I dnes máme tendenci nepoznat Toho, který je uprostřed nás, byť neviditelný. Máme tendenci nebrat Jeho učení vážně a nežít náš život pod Jeho vedením.
Rouhání, to je druh znesvěcení. Je to opak posvěcení. Je to znečištění něčeho posvátného. Ježíš se jeví jako Ten, který veškeré svaté pořádky otáčí vzhůru nohama. Jeví se jako ničivý element. Ježíš se chová jako žrout a pijan, dotýká se malomocných, tahá se po hostinách s lůžkem a nečistými… dotýká se nečistých… tím by se teoreticky měl znečistit. Takhle se to jeví… ale jak je to doopravdy?
Místo toho, aby se znečistil, tak svým dotykem uzdravuje a posvěcuje. To vše, co dělá, dělá v Duchu svatém, který je silnější než nečistota. Ten, kdo vidí jen to, že se Ježíš dotýká malomocných a jí s nimi, ten Jeho chování chápe jako že se pomátl a že má nečistého ducha. Ale ten, kdo vidí ovoce, které za Ním je: slepí vidí, hluší slyší… ten Ho chápe jako Toho, který má Ducha svatého a koná dílo tohoto Ducha. A tak lidé hřeší proti Duchu svatému, když tohoto stvořitelského Ducha, jednajícího skrze Ježíše, nepoznají a nazvou Ho duchem nečistým, Belzebubem a satanem. To je rouhání proti Duchu svatému, označit Ducha svatého za Satana.
A proč to nebude odpuštěno ani v tomto věku a ani v budoucím? Protože odpuštění, tedy osvobození od vin, vykoupení od hříchů a spása a potažmo posvěcení jsou vázané na víru. My máme ducha víry, píše apoštol Pavel ve svém dnešním listu. Jsme spaseni skrze milost víry. Dokonce i pohané jsou nyní rituálně čistí, protože jsou očišťováni Duchem svatým. Duch svatý přebývá v našich srdcích a očišťuje nás. Pokud ale někdo vnímá tohoto očišťujícího Ducha, toho, jímž Kristus konal zázraky, vysvobozoval, očišťoval a posvěcoval, jako nečistého, tak si k tomuto Duchu svatému zavírá sám cestu. Pokud prostředek spásy někdo chápe jako nástroj satanův, pak mu asi tento prostředek nebude moc platný, protože místo toho, aby ho použil, se mu bude vyhýbat. A místo toho, aby dveřmi prošel, radši je zavře.
Poučení tedy zní, že všechno bude lidem odpuštěno, všechny možné hříchy i rouhání. Jediné, co je k tomu potřeba, je však neuzavírat se před Tím, který nás stvořil. Druhé poučení zní, že to, co se může jevit jako satanské, pomatené a nečisté, může být naopak kámen zavržený od stavitelů, jenž se stal kamenem úhelným. V poslední řadě pak tyto dnešní texty nás obrací k samému jádru víry a křesťanské naděje. Ježíš není jen Slovo, jež nám zjevuje pravý smysl života, ale „Bůh s námi“, který nás shromažďuje v jediné společenství a spojuje nás s Otcem. Kéž k Němu upneme vždy naději, abychom jednou do Božího království došli a získali pravou odměnu tohoto života, který nyní díky Bohu máme. Amen.
Phanuel Osweto 6. června 2021