První čtení: Joz 24, 14-18.22-24 Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu. Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Lid odpověděl: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! Naším Bohem je přece Hospodin. On nás i naše otce vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. On činil před našimi zraky ta veliká znamení, opatroval nás na celé cestě, kterou jsme šli, i mezi kdejakým lidem, skrze nějž jsme procházeli. Hospodin zapudil od nás každý lid, i Emorejce sídlící v zemi. Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“ Nato Jozue vyhlásil lidu: „Budete svědky sami proti sobě, nedodržíte-li své rozhodnutí, že budete sloužit Hospodinu.“ Odpověděli: „Ano, budeme svědky.“ Jozue pokračoval: „Odstraňte tedy cizí božstva, která jsou mezi vámi, a přikloňte se srdcem k Hospodinu, Bohu Izraele.“ Lid řekl Jozuovi: „Budeme sloužit Hospodinu, svému Bohu, a jeho budeme poslouchat.“
Druhé čtení: Ef 6, 10–18 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne,
Evangelium: J 6, 56–69 Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“
Co mají společné dnešní biblické texty? Napadl mě: duchovní boj. Nejen jako křesťané, ale i jako lidé žijeme v permanentní válce. Na první pohled to nemusí být zjevné, ale je to tak. První věc, která je důležitá pro vítězství v duchovním boji, je uvědomit si tuto skutečnost a přijmout ji. Mě k tomu pomohla před mnoha lety četba knihy Franka E. Perettiho Střetnutí. Pochopit, že po dobu našeho života buď budeme stát na straně Boží, nebo proti Němu. A na jeho konci buď budeme vítězi nebo poraženými.
Proto nás Jozue vybízí: svobodně si vyber stranu, kterou zvolíš: Jedno z hesel v listopadu 1989 bylo: svobodné volby. Možnost svobodného rozhodování Bůh nepotlačuje. Mluví o tom prorok Eliáš ve svém duchovním boji s Baalovými proroky na hoře Karmel (1 Kr 18, 21): „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním.“ V duchovním boji nelze být nestraník.
Také Jozue má jasno na čí straně chce stát: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Svoji volbu deklaruje veřejně před Bohem, před společenstvím Izraele, před sebou samým. Je to vyznání muže, který velice dobře poznal, co služba Hospodinu obnáší, co znamená být na Boží straně. Zakusil její světlé i stinné stránky. A na konci svého života stojí celým srdcem při Hospodinu, bez reptání, bez hořkosti.
Jozue vyzývá ostatní Izraelce: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte.“ Jozue Izraelcům (ale i nám) připomíná důležitý fakt, že tu vždy bude někdo (něco), komu (čemu) se budeme podřizovat – dobrovolně nebo nedobrovolně. Odpověď Izraelců je jednomyslná: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! Naším Bohem je přece Hospodin! On nás i naše otce vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Celé shromáždění Izraele se postavilo na stranu Hospodina, svého Boha, s nímž jsou spojeni smlouvou. Ta nesmí být uzavřena (ani obnovena) ze zištných důvodů, ale z lásky – jinak se míjí cílem.
Jozue říká lidu: „Bojte se Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně.“ Připomíná Izraeli, co bylo hlavním kamenem úrazu v jejich vztahu k Hospodinu: výhrady (reptání) vůči Božímu jednání. To narušovalo jejich důvěru v Boha (v čistotu Božích úmyslů s nimi) a vedlo k jejich nevěře. Důvěřujeme Bohu jako svému Pánu bez výhrad? Nebo někdy reptáme? Umíme pít z kalicha života (který nám Bůh daroval) sladké i trpké, příjemné i odporné?
Apoštol Pavel nás upozorňuje na další podstatnou věc: „Bez zbroje nelez do boje“. Pro duchovní boj potřebujeme patřičné vybavení – Boží zbroj. Apoštol Pavel mluví jasně: „Svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.“ Proč? Do boje vstupujeme sice na Boží straně, ale jako lidé hříšní, a tedy zranitelní.
Hlavním bitevním polem, kde probíhá duchovní boj, jsme my sami: potýkáme se s našimi vlastními slabostmi, ale zraňují nás také slabosti druhých. V tomto vyčerpávajícím boji máme svou sílu a ochranu hledat u Boha. Nemáme ji shánět jinde, jinak na to doplatíme.
Boží zbroj, kterou si máme obléct, se liší od běžného vybavení vojáka, který přijde do skladu a tam vše potřebné nafasuje. Boží zbroj, o které mluví Pavel, totiž neexistuje mimo nás. Je takovým neviditelným obalem, který nás chrání. Kvalita, ale i kvantita (tj. že nám z vyjmenované výstroje nic nechybí) záleží na kvalitě a intenzitě našeho vztahu s Bohem. Do dobré výstroje musíme tedy my sami investovat, chceme-li v boji nejen přežít, ale také zvítězit. Útoky Božího nepřítele jsou velmi záludné – mohou přijít z vnějšku (z necírkevního, ale i církevního prostředí), i z našeho nitra. Nepřítel Boží se často maskuje – lidskou tváří. I před tím varuje apoštol Pavel: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Napodobujme v tom Boha, který nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Nedělejme tu chybu, že budeme nenávidět hřích, i hříšníka. Tím se uzavíráme možnosti odpuštění.
Co chrání křesťany proti útokům zla (v jakékoli podobě)? Podle Pavla to je: pravda, spravedlnost, služba evangeliu pokoje, víra, spása, Boží slovo z Ducha svatého a vzájemná přímluvná modlitba.
Pravda: schopnost nesklonit se před lží, mít čisté svědomí, umět pro ni i trpět.
Spravedlnost: nikoli naše, ale Boží, musíme ji chtít hledat, ale také ji umět přijímat.
Služba evangeliu pokoje: zvát ostatní k Bohu jako zdroji pokoje, který tento svět nemůže dát; a sami Boží pokoj od něj přijmout jako dar.
Víra: důvěra v Boží charakter; žít z toho, že jsme Bohem milováni vždycky a za všech okolností.
Spása: vědět, že v Ježíši Kristu jsme zachráněni od smrti; že patříme do Boží rodiny.
Boží slovo z Ducha svatého: Ježíš na poušti, který odrážel útoky Zlého Božím slovem.
Vzájemná přímluvná modlitba: povzbuzovat se v boji a fandit si navzájem, nést jedni druhé; upřímně si přát v modlitbě to nejlepší pro sebe navzájem.
Duchovní bitva s nejrůznějšími formami zla, kterou vedeme na různých frontách, je velice náročná. V určitých chvílích se můžeme dostat na hranice svých sil – fyzických, psychických i duchovních. Tehdy se nám může jevit sám Hospodin spíše jako nepřítel než jako druh ve zbrani. Může se nám opravdu zdát, že sloužit Bohu je zlé (že nám to nic dobrého nepřináší). A budeme mít chuť boj vzdát nebo budeme v pokušení přeběhnout na stranu Božího protivníka, protože nám to v danou chvíli přijde bezpečnější, lákavější, jednodušší nebo přijatelnější. Mohou nastat chvíle, kdy nám Boží řeč a Jeho požadavky přijdou natolik přes čáru, že si jako mnozí Ježíšovi učedníci v evangeliu řekneme: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Kdy nebudeme daleko od toho opustit Ježíšovu úzkou cestu kříže a jít raději pohodlnější a širší cestou, která nám bude vyhovovat.
Bereme-li svůj vztah k Bohu vážně, buďme si jisti, že takové mezní situace přijdou. Co dělat? Připomínat si chvíle, kdy jsme prožívali Boží blízkost. Kdy jsme vnímali, že nás má rád, že Mu na nás záleží. Vždyť nám daroval sebe sama – obětoval pro nás své tělo a krev. Zůstávejme v Ježíšově blízkosti: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ I když nám Ježíš svými slovy někdy „pije krev“, nepřestávejme pít i my tu Jeho.
Při bohoslužbě jsme syceni ze dvou zdrojů: z Ježíšova slova i z Večeře Páně. Toužíme-li po Duchu svatém a otevíráme-li se jeho působení během bohoslužby, objevujeme pro sebe, že skutečný a pravý smysl našeho života prožíváme jedině v Boží blízkosti. Proto můžeme vyznávat spolu s Petrem: „Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života.“ Nebo jak říká žalmista (Ž 4, 7–8): Mnozí říkají: „Kdo nám dá užít dobrých věcí?“ Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine. Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní. Dokážeme i my v době těžkých zkoušek vyznat svými slovy Bohu (Ježíši Kristu), co pro nás znamená? Jak nezbytný pro nás je? Tak jak to dokázal Jozue, Izraelci, Petr i žalmista?
Amen.
Ivana Doubravová 22. srpna 2021