Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijón. Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha. Izajáš 52, 7–10
Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Komu kdy z andělů Bůh řekl: `Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!´ A jinde se praví: `Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.´ A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: `Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!´ Židům 1, 1–6
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. Jan 1, 1-18
Milí přátelé, sestry a bratří, pokoj vám!
Letošní čekání na Vánoce už je za námi, Vánoce jsou tu a chceme je slavit. Přišli jsme do kostela, abychom společně mohli připomenout tento výjimečný den. Do kostela každý rok přichází rozmanitá skupina lidí. Každý rok na Štědrý den zde vítám všechny z vás, kteří do kostela přecházíte jen občas – dokonce někdy právě jen na tento den. Někdo možná přišel jen ze zvědavosti, jiný proto, aby Vánocům dodal nějaký rozměr, který právě zde v kostele cítí. A kromě toho jsme zde také my, kteří do kostela chodíme pravidelně a v dnešní bohoslužbě vidíme vrchol našeho vánočního slavení. Naše náboženské prožívání je v tuto chvíli v mnoha rozměrech odlišné. Přesto ale věřím, že toho, co nás spojuje, je mnohem více než toho, co nás rozděluje.
Především nás spojuje to, že všichni jsme lidské bytosti toužící po štěstí. Všichni toužíme, aby náš život byl krásný a naplněný. Všichni toužíme být dobří. Často se nám to daří. Někdy také ne. Všichni, jak tady teď v kostele jsme, jsme Bohem milovaní lidé. Bůh nás má všechny rád – nezávisle na našem chování, nezávisle na našem náboženském postoji, našich názorech i naší vlastní morálce. Ano, slyšíte dobře. Všichni jsme Bohem milovaní. Jen tak. Protože nás Bůh zkrátka chce milovat.
Zkusme na chvilku jít cestou, kterou popisuje Janův hymnus, který jsme dnes četli. Zkusme aspoň se jí přiblížit, abychom mohli poznat tu Boží lásku, o které tento text mluví. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Když otevíráme Písmo, můžeme rozpoznat začátek, který se udál v souvislosti s člověkem. Když to sami nedovedeme, můžeme se spolehnout na Janovo svědectví. Jan použil výraz Slovo – řecky logos, aby dosvědčil svého Pána jako tu největší moc, nejvyšší smysl a poslední sílu. On je to Slovo s velkým S. Janův prolog nám ukazuje, že když Bůh byl na počátku, pak člověk na počátku nebyl. Vstoupili jsme do světa zabydleného, připraveného. Bez Boha by svět nebyl a bez Boží lásky by nebyl zabydlený.
Při čtení tohoto textu se mi otevřel obraz bludiště nebo tunelu. Ještě než jsme učinili první kroky v bludišti, jsme ujištěni: Bůh si nás tu přeje a posílá nás na cestu. V tom tkví jedinečnost křesťanského lidu, v tom tkví také jedinost Boží lásky – můžeme klást počátek sami před sebe. Můžeme sami sebe zpochybnit, a pak pochopit, že jsme stvoření, a vyjít.
Cestou v bludišti nebo v tunelu se pokoušíme marně vzpomenout, jaké to bylo tam na začátku, nebo lépe na počátku. A paměť nám slábne. Ano, na počátku to bylo něco s tím slovem, jehož první písmeno pomalu ztrácí na velikosti, až je z něj malé s. Jak to jen tenkrát bylo, nemůžeme si to vybavit. A bloudíme.
Apoštol Jan vydává svědectví o Kristově světle, a jak se dozvídáme, Jeho vlastní Ho nepřijímají. Také do našich Vánoc zpívá Jan svou koledu o světle, a posuďme sami, jak moc Ho bereme vážně. To světlo, jež v počátcích lidské historie zazářilo v ráji, přichází znovu na svět. Jakoby se světlo, které svítilo na začátku tunelu a už byla všude kolem tma (nevěděli jsme, kam jdeme), objevilo na konci tunelu.
Měli jsme Ho v zádech a náhle Ho máme před sebou. Jako bychom se díky Němu mohli z toho bludiště vymotat. Stačí si Jana doposlechnout, a ty verše nám neznějí příliš libě, když zpívá o Bohu a ukazuje na člověka. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Proč ten nejvyšší sestupuje do hlubin našeho lidství? Přišel do vlastního, ale vlastní Ho nepřijali. Bůh přišel do svého světa, a posílají Ho pryč. Ano, přišel do vlastního, ale vlastní Ho nepřijali. Zní to jako obžaloba, ale není. Ponechme to jako konstatování.
Bůh, kterého nikdy nikdo neviděl, takového Boha bychom se mohli bát. A v Jeho jménu bychom mohli vzbuzovat strach u druhých. Ale jak máme vidět slávu Boha, který se stal člověkem? A tohle, bratři a sestry, je důvod slavit tento den, den, kdy k nám přišel Sám Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista. Bůh k nám nepřistupuje s mocí a slávou. Přichází tak, abychom se Ho nebáli, a zároveň se nám nevnucuje. Bůh ponechává svobodu si Ho všimnout. Může před Ním kleknout mocný či slabý, bezdomovec, podnikatel, farář, politik, hříšník i ten, který si myslí, že je bez hříchu.
Slávu věčného Slova, které se kvůli nám stalo tělem, za nás obětovaným, takovou slávu zahlédneme, když stojíme spolu kolem Kristova stolu. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi, tak svědčí Jan o tajemství vtělení. Milí přátelé, Bůh přišel za člověkem ve svém Synu. Přišel, a naše setkání nám dosvědčuje, že se tak děje i dnes. Bůh v Kristu je tam, kde se shromáždí dva, tři v Jeho jménu. Přebývá mezi námi a sytí nás slovem, abychom zakusili, že je tomu tak i dnes. Amen.
Kázání v neděli 24. prosince 2016 Phanuel Osweto – Štědrý den odpolední bohoslužba