První čtení:1 Samuelova 2, 18–20.26 Ale Samuel konal službu před Hospodinem, mládeneček přepásaný lněným efódem. Jeho matka mu dělávala malou pláštěnku a rok co rok mu ji přinášela, když putovala se svým mužem, aby obětovali výroční oběť. Élí žehnal Elkánovi a jeho manželce. Říkal: „Nechť tě Hospodin zahrne potomstvem z této ženy místo vyprošeného, který byl vyprošen pro Hospodina.“ Pak odcházeli domů. Mládeneček Samuel však prospíval a byl oblíben u Hospodina i u lidí.
Druhé čtení: Koloským 3, 12–17 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
Evangelium: Lukáš 2, 41–52 Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Pokoj vám sestry a bratři!
První neděli v tomto novém občanském roce máme dobrou příležitost vstoupit do evangelního příběhu. Čteme dnes první zachovaná Ježíšova slova a potkáme se s Ním v domě Jeho Otce, v chrámě. Je dobře být v Božím domě a poslouchat Jeho slovo. Podle Písem v chrámě konal službu také mladý Samuel, a tam prospíval v poznání Boha a byl oblíbený u Hospodina i u lidí. Maria a Josef v chrámě našli Ježíše a ohromně se jim ulevilo. Jak nádherné je být v Božím domě a čekat na Jeho zjevení, potkat se s Ním a radovat se!
Vánoční příběh nám přinesl zprávu, že se Ježíš narodil jako obyčejné dítě – byl zabalen v plenkách a podle židovských zvyklostí byl osmý den po narození obřezán. Vyrůstal v židovské rodině, která dodržuje Zákon a náboženské předpisy, a ve svých dvanácti poslušně jde se svými rodiči slavit velikonoční svátky do Jeruzaléma. Lukáš chce zdůraznit především to, že Spasitel Kristus Pán byl pravý člověk. A přesto je Ježíš pravý Bůh.
V dnešní příběhu nám Evangelista Lukáš chce ukázat, že Vánoce skončily dobře. Neboť ten, který se narodil, žije dál a zůstává s námi. Ano, dítě se narodilo, proroctví se splnilo, a pak jsme o něm dvanáct let neslyšeli. Ale dnes nám dává najevo: Zaslíbení nehasne, ale roste. Mlčel jsem, jako poslušné dítě, ale dnes říkám: Jsem tam, kde jde o věc mého Otce. Z dnešního vyprávění vidíme, že Vánoce jsou počátkem zaslíbení, které je stále slibnější, stále roste.
Poté, co rodiče Ježíše zjistili, že nejde s nimi zpátky domů, muselo být hořké se strachem hledat Syna. Stejně tak nám se naši bližní na čas ztrácí ve světě. Ať už opravdu bydlí jako já se svou rodinou tak daleko od sebe, že se tak často nevídáme, nebo když máte příbuzné v jiné části země. Ale jako Josef s Marií našli Ježíše, i my je mnohdy po čase s velkou úlevou nacházíme.
Když Ježíše rodiče nalezli, užasli a Jeho matka se Ho zeptala: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ A Ježíš jim odpoví: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Rodiče té odpovědi vůbec nerozumí.
Tato Ježíšova odpověď je naprosto zásadní. Jsou to první slova, která od začátku celého Lukášova příběhu říká sám Ježíš. A poprvé v celém příběhu také zaznívá označení „Otec“ pro Boha. Musím být tam, kde jde o věc mého Otce. Ježíš nazývá Boha Otcem. Vyjadřuje tak svůj jedinečný vztah k Bohu. Svou absolutní podřízenost, odevzdanost a poslušnost Bohu a Božím věcem. Ježíš miluje své rodiče, ctí otce i matku, je jejich synem. Ale je také Synem nebeského Otce. Ježíš touto větou odhaluje svou identitu Božího Syna.
O Ježíšově dvojím synovství byly napsány stovky teologických knih. Zápasy teologů prvních staletí se vedly především o tom, jak se to má s Ježíšovým lidstvím a božstvím v jedné osobě. Ale to vše jsou pouze naše pokusy to celé nějak pojmout a vysvětlit.
Josef a Marie tomu nerozumí. Domnívám se, že možná tomu ani my nemusíme úplně rozumět, nemusíme uchopit Ježíšovu identitu svým rozumem. Ona pro nás zůstává tajemstvím. A my ji smíme pokorně přijmout. Víra je průlom do duše, která s pokorou přijímá paradoxy i protiklady. Vede nás k tomu, abychom věřili, i když moc nerozumíme.
Stejně jako Marie to všechno uchovávejme ve svém srdci. Jednou třeba porozumíme o kousek víc při dalších setkáních s Ježíšem v našem životě. A až se s Ním setkáme tváří v tvář na konci svých dní, nebudeme už potřebovat ničemu rozumět. Budeme spolu s Ním a v Něm plně přebývat.
Ježíš se po události v chrámu vrací s rodiči zpátky do Nazareta. Zjevil své tajemství Božího Syna, ale nezůstává v chrámě. Dál žije všední život, nadále ctí otce svého a matku svou, jak to žádá Desatero.
Co si z tohoto příběhu smíme odnést my do našeho všedního života? Napadly mě dvě věci k přemýšlení.
První: Kde hledáme Ježíše? Všude možně jako Josef a Marie? Ve městě, na ulicích, venku, v přírodě? To není špatně. Ale nakonec by naše hledání mělo skončit v chrámě. Zde bychom měli nalézat Ježíše. Při bohoslužbách, kde se vykládá Písmo, kde zpíváme společně. Kde vyznáváme své viny a přijímáme Boží odpuštění. Kde slavíme Večeři Páně.
Druhá: Ježíšova inteligence, moudrost, souvisela s Jeho radikální poslušností k Bohu. V životě máme spoustu otázek. Životní situace nás vedou k tomu, že se ptáme: Proč? Proč se tohle muselo stát? Jaký má tohle všechno smysl? Ptají se nás na to i druzí lidé. Někdy se ženeme do odpovědí. Ale ony jsou obvykle ukvapené, namyšlené nebo zkratkovité. Zdržujme se zbrklých odpovědí. Hledejme odpovědi na životní otázky u Ježíše. Jeho se ptejme. Očekávejme odpovědi u Něj. V Jeho příběhu – hlavně v tom velikonočním. V bohoslužebném shromáždění, a to zvláště nyní na začátku nového roku, slyšme výzvu apoštola Pavla, jak jsme ji dnes četli: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. Amen.
Phanuel Osweto 2. ledna 2022