První čtení: Jeremiáš 1, 4–10 Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Nato jsem odpověděl: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“ Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“
Druhé čtení: Římanům 12, 4–9 Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Evangelium: Lukáš 4, 21–30 Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“ On jim odpověděl: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“ Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.
Milé sestry a milí bratři, text, nad kterým se chceme dnes společně zamyslet, navazuje na Ježíšův křest v řece Jordánu a na Jeho pobyt na poušti, kde úspěšně překonal pokoušení od ďábla. Jak čteme, Ježíš se vrátil z pouště plný Ducha. Zřejmě ještě plnější, než když tam přišel. Po čtyřicetidenní přípravě na poušti Ježíš zahájil svou veřejnou činnost. Nezačal však v Jeruzalémě – duchovním centru – který byl středem tehdejší politické moci. Jde do Nazareta, kde vyrostl. Závidíme zcela jistě Jeho současníkům, obyvatelům města Nazareta, že měli možnost se s Ježíšem osobně setkat, když chodil před 2000 lety po této naší zemi. Mohli Ho na vlastní oči vidět.
Čteme, že oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Jak asi Ježíš vypadal, z Bible žádný popis nenajdeme. Ale i tak nemusíme být zklamaní, neboť nezáleží na tom, jak vypadal, ale v posledu na něčem zcela jiném. I kdybychom se dívali do historických bádání podoby Ježíše, stejně nám to nezaručí skutečnou blízkost Jeho osobě. Existuje jen jediná pravá blízkost Ježíši Kristu, a tou je víra. A když se podíváme na dobu Pána Ježíše, dokonce můžeme říci, že čím blíže Mu mohli být, tím více mu byli vnitřně vzdáleni. Kolik se s Ním tehdy setkalo Jeho současníků, aniž by je setkání s Ním proměnilo? Hlavní důvod jejich počínání je, že nebyli totiž schopní vidět Jeho velikost.
To poznáváme právě v dnešním příběhu o Ježíšově kázání v Nazaretu. Pro lidi tohoto galilejského města nebyl Ježíš ikonou v jejich době. Znali velmi dobře Jeho rodiče – Josefa a Marii. Vídávali Ježíše jako malého chlapce, který v tomto městě mezi nimi vyrůstal jako každý jiný člověk. Proto jsou tím nesmírně pohoršení, když Ježíš o sobě mluví jako o Mesiáši, jako o vládci Božího království. Nazaretští říkali: „Což to není syn Josefův?“ L 4, 22
Tato událost nás chce upozornit na jedno velké nebezpečí, která i nás může potkat – zevšednění toho, co už máme na očích hodně dlouho. Zevšednění pak vede k velkému a hlubokému odcizení. Týká se to našeho vztahu k druhým lidem i našeho vztahu k Bohu. Může se stát, že si lidé, kteří se dobře znají, za nějaký čas zevšední a přestanou si sebe navzájem vážit. Dochází k tomu v manželství, v rodině i ve sboru. Přestaneme vidět jedinečnost druhého člověka, to, co je na něm dobré, a vidíme jen jeho chyby a nedostatky.
Kam až zevšednění a odcizení vedou – častokrát se pak dokážeme lépe chovat k cizím než k vlastním. Apoštol Pavel nám říká, že máme úkol, který bychom měli splnit zde na zemi a především v těle Kristově, což je Církev. Upozorňuje nás na zevšednění, když píše, ať je láska bez přetvářky. To znamená, že bychom měli sloužit upřímně, ano, začíná ta služba právě v rodině, neboť tam je místo, kde máme nejvíc prokazovat úctu a lásku. Nejhorší je, když zevšednění poznamená i náš vztah k Bohu. Dlouhodobá účast na životě sboru může vést na jedné straně k prohlubování víry, jak už jsme zde poznamenali. Zároveň je zde i nebezpečí, že dojde k odcizení živému Bohu. Stále více bychom měli být vnímaví pro Boží velikost a jedinečnost Ježíše Krista.
Toto vnímání a vidění však můžeme ztratit. Když přejde vědomí Ježíšovy velikosti a Jeho místa v našem životě, když už nic od Něho neočekáváme. Proto také neočekáváme nic ani od Církve nebo sboru, od sester a bratrů, ale také od duchovního. Vidíme vše jen lidskýma očima, všechno a každého máme „prokouknutého“, jak se říká hezky česky. Takový byl postoj Nazaretských vůči Ježíšovi: přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. J 1, 11
Když Ježíš viděl reakci Nazaretských, řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.“ Toto slovo vyjadřuje nadčasovou pravdu. Ježíš pak dokládal Starý zákon. Připomněl postavu proroka Eliáše. V jeho době bylo v Izraeli mnoho chudých a hladových vdov, ale on byl přijat pouze pohanskou ženou (1 Kr 17. kap.). A zase za časů proroka Elizea bylo mnoho Izraelců nemocných malomocenstvím, ale on uzdravil cizince Námana Syrského (2 Kr 5, 1–14).
Nyní v čase Ježíše je to stejné. Jestliže se lidé z Jeho vlastního národa, dokonce z rodného města, nad Ním pohoršují a urážejí, pak se Ježíš obrátí jinam. Jde k těm, kteří se nad Ním nepohoršují, ale ve víře Ho přijmou jako svého Pána. Čteme v Bibli: prošel jejich středem a bral se dál. L 4, 30
Milí přátele, evangelista Lukáš nechce popsat jen nepochopení, odpor a hněv nazaretských obyvatel, naopak chce v nás vzbudit víru, že Ježíš je skutečně očekávaným Mesiášem. V Jeho osobě dochází naplnění Izajášových proroctví. Přináší lidem radostnou zvěst, slepým navrací zrak a zdeptaným dává svobodu. Ježíš nás ubezpečuje, že ten, kdo v Něho věří a přijímá Ho, pocítí ve svém životě novou radost, bude nově vidět svět i druhé lidi kolem sebe a zakusí pravou svobodu. Ježíš nám říká: Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží (Mt 11, 6) Ano, blahoslaveni budeme, když více lásky budeme mít k Tomu, kterého Bůh poslal, aby nás zachránil, a nemusíme se nad Ním urážet a stydět. Amen.
Phanuel Osweto 30. ledna 2022