První čtení: Přísloví 12, 25 Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost.
Druhé čtení: Přísloví 17, 17 V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.
Evangelium: Jan 15, 14–15 (Ježíš říká:) Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (Tím je Bůh)
Milé děti, mládeži, bratři a sestry,
dnes budu mluvit o významu kamarádství, přátelství, o jeho velké ceně. O tom, že je daleko cennější než všechny věci, které máme rádi, a dokonce i které jsou velmi důležité.
Tento celý týden si lidé v Kladně připomínali smutné věci z minulosti, které se staly židům během druhé světové války, před osmdesáti lety. Vy znáte některé židy z Bible (Abraham, Izák, Jákob, Josef, Mojžíš, David, Ježíš). Židé jsou lidem, který si Bůh vyvolil, a má je rád, i když ho občas neposlouchali, neposlouchají a nepoznali, že Ježíš je tím Spasitelem, na kterého tak dlouho čekají. Měli svoji zemi, kde žili, ale tu ztratili, násilím z ní byli vyhnáni, a tak žili a i dnes žijí po celém světě, i když dnes mají opět i svůj stát.
Tento týden jsme byli na vyprávění paní Vidlákové, jedné takové židovky, která bydlí celý život v Čechách. Vyprávěla, jak prožívala válku. To byla ještě dítě. Židé byli tenkrát prohlášeni za „horší“ lidi, příčinu zlých věcí a jednalo se s nimi velmi špatně, cílem bylo je všechny zahubit. Nejdřív měli zakázáno se volně venku pohybovat, jezdit, nakupovat, vystěhovali je z jejich domů a bytů, zakazovala se jim spousta věcí, třeba nesměli mít doma hudební nástroj nebo domácí zvířata, ale paní Vidláková říkala, že nejhorší pro ni bylo, že si nesměla hrát s dřívějšími kamarády. Ostatní české děti měly zakázáno se s židovskými dětmi bavit, a tak zůstala bez přátel.
Je těžké zůstat bez přátel, protože vlídné slovo, to, že na nás někdo myslí, má nás rád, je nesmírně důležité (viz texty z Knihy přísloví). Paní Vidláková prožila těžké věci, a tak potřebovala kolem sebe ty, kteří ji mají rádi. Měla štěstí, že zůstala s tatínkem a maminkou. Ale i kdyby se v životě stalo, že zůstaneme bez blízkých lidí, že budou třeba někde, kam za nimi nebudeme moci přijít, jeden kamarád nám vždycky zůstane. Je to Pán Ježíš, říká nám to v Bibli (Jan 15, 13–15). Když budeme žít tak, jak nám říká, a ne tak, jak se nám samotným chce, nikdy nebudeme sami.
Když tohle rodiče předají svým dětem, předají jim nesmírné bohatství a pomoc i pro případ, kdy je nebudou moci chránit a být s nimi. Předají jim něco, co je daleko důležitější než všechny materiální věci, zážitky, a dokonce i vzdělání.
Paní Vidláková zažila spoustu těžkých věcí během dvou let, jako šesti až osmileté dítě, ale měla vlastně štěstí, protože celá její rodina zůstala naživu. Většina židů v Evropě to štěstí neměla. Ze dvou vlaků, které vyjely z Kladna a odvážely zdejší židovské sousedy z jejich domů, se jich vrátilo jen pár (jako kdyby se ze všech dětí z vaší třídy vrátily domů jen dvě). A tak na ně vzpomínáme a modlíme se za ně. O to více, že tenhle náš kostel byla dříve synagoga, tedy speciální kostel pro lidi se židovskou vírou v jednoho Boha, toho, ve kterého věříme i my.
Pavla Vlková 27. února 2022