První čtení: Deuteronomium 26, 1–11 Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, a obsadíš ji a usadíš se v ní, vezmeš z prvotin všech polních plodů, které vytěžíš ze své země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno. Přijdeš ke knězi, který tam bude v těch dnech, a řekneš mu: „Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal Hospodin našim otcům, že nám ji dá.“ Kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha. Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine.“ A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem. Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.
Druhé čtení: Římanům 10, 8b–13 `Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci´; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben.´ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť `každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen´.
Evangelium: Lukáš 4, 1–13 Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Ježíš mu řekl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem ,ale každým slovem Božím.“ Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno `andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili´ a `na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen´.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Když ďábel skončil všechna svá pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
Milí v přátelé v Kristu,
v našem dnešním příběhu potkáváme Ježíše na poušti. Podle Lukášova evangelia to bylo po krásném zážitku při křtu v Jordánu, kdy mu bylo potvrzeno jeho Boží synovství a jeho vyvolení. Ježíš byl naplněn Duchem a cítil Boží přítomnost. Ale tentýž Boží Duch ho vedl na poušť. Vedl ho do míst, kde se musel utkat s tím, co by se ho mohlo zmocnit a překazit mu jeho poslání.
Ano, Ježíš je Božím synem, tedy někým, kdo se s Bohem sjednotil, následuje jeho vůli, dal se mu k dispozici. Avšak tento příběh nám ukazuje, že být Božím synem neznamená automaticky úspěch tak, jak si to představuje svět kolem nás, tedy něco příjemného, bezproblémového nebo bezbolestného. Ježíš je Božím synem ve světě, ve společnosti, která Boha neposlouchá, jde si svými cestami. A následující pokušení, zápasy ukazují v zkratce, čím projde Ježíš ve svém životě.
Tento text ukazuje velmi výstižně, čím prochází každý, kdo se vydá na cestu duchovního vývoje či jinak řečeno víry v Boha. Každý procházíme obdobími, kdy zažíváme nadšení, odhodlání, kdy vnímáme smysl toho, v co věříme a pro co jsme se rozhodli. Jsou to okamžiky, kdy nám probleskuje Božská realita. Potom ale také přicházejí chvíle, a není jich málo, kdy jsme jakoby ponecháni sami sobě, chvíle temnoty, pochybností. Přicházejí nám na mysl otázky typu – Co to má všechno za smysl? Proč si něco odříkat, na něco brát ohled? Není lepší užít si, mít všechno hned? Není to všechno, pro co jsem se rozhodl, víra v Boha, v lásku k bližnímu, jen přelud, iluze? Vždyť většina lidí tak žije, tak proč ne já?
A tak se Ježíš vydává na poušť. Na poušť chodili lidé od nepaměti kvůli duchovnímu hledání. Na poušti totiž není vůbec nic, prázdnota, nic co by nás zaujalo, čím by se mohl člověk rozptylovat. Na poušť člověk neutíká od tohoto světa. Je to spíše možnost, jak od světa poodstoupit, vyrovnat se s tím vším, co se mě snaží zmocnit. A tyto otázky, které každého z nás napadají, tady ztělesňuje postava ďábla, pokušitele, protivníka.
Všechny ty nabídky, které jsou Ježíšovy předloženy, mají jeden společný rys – když jsi tedy ten Syn Boží, někdo tak významný, tak si to užij, mysli především na sebe. Ježíše Duch svatý vodí po poušti, a pak přichází hlad. A s ním první pokušení. Jsi syn Boží. Tak přece nemáš za potřebí takto trpět. Najez se, a hned. Poruč, a stane se. Ježíš odpovídá slovy Písma svatého – člověk je živ Božím slovem – jinak řečeno – Bůh je ten, který je původcem života. Skutečné naplnění, spokojenost nám nepřinese to, že máme vše, po čem zatoužíme. Kolik lidí měli vše, nač si vzpomněli. Ale jejich život skončil v bolesti a utrpení. Kolik lidí přivedla do neštěstí touha mít něco hned, bez ohledu na následky.
Pokušitel ale pokračuje. Pokloň se mi, a budeš Pánem světa. Ďábel lže, že má absolutní moc. On nemá moc. Moc má Hospodin. Hospodin je natolik mocný, že jediný prostředek, který si zvolil k tomu, aby získal lidi pro sebe, je láska. Pokud se člověk rozhodne klanět se zlu, nezíská moc. Pouze na chvíli ovládá lidi strachem. Jejich nenávist jej smete.
A třetí pokušení míří k tomu, aby Ježíš nebyl služebníkem Božím, ale naopak, aby Boha donutil naplňovat své plány. „Vrhni se dolů“, říká ďábel. „Bůh má povinnost tě chránit za všech okolností. Budeš hned populární a uctíván“. Ale Bůh tady není proto, aby plnil naše přání, abychom ho nutili k tomu, aby nám zajišťoval to, o co se snažíme, dokončil to, na co případně nestačíme. Ne, my se máme podřizovat Boží vůli – v úsilí o pokoj, lásku a službu. A potom zjistíme, že Bůh nás doprovází a chrání, ale úplně jinak, než bychom to po něm požadovali.
Moc, majetek a zneužívání víry v Boha ke svým vlastním cílům. To jsou základní druhy pokušení, které lidi doprovází a ničí nejenom svět, ale i církev. Ježíš ta pokušení překonal. Neměl však pokoj napořád. Zápasy ho ještě čekaly. A nám zní výzva – chceš sám svůj život utvářet? Uvědom si, že ti byl darován. To nám zvěstuje naše první čtení z knihy Deuteronomium. Slyšeli jsme: Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví… Ano, nemáme nic, co bychom nedostali, všechno je nám dáno od Hospodina. A tak se při všem, co děláme, nechme vést Božím Duchem.
Milí přátelé, Pán Ježíš čelil třem pokušením, kterým v různých podobách čelí občas každý z nás. To proto, že ďáblova hrozba nikam nezmizela. Ukáže se to koneckonců i v Ježíšově životě. V tento konkrétní moment ďábel odchází – ale četli jsme, že jen do dané chvíle. Ta chvíle přijde, až Jidáš podlehne pokušení a svého Mistra vydá zákoníkům a vojákům. Ježíš bude odsouzen a zemře na kříži, zrazen a opuštěn. Jako by zlo nakonec zvítězilo… Boží syn zemře jako nejubožejší z ubohých mezi zločinci, jako beránek při obětní porážce.
Jenže právě to zlomí ďáblovu moc. Ježíš třetího dne vstane z mrtvých, a tím definitivně ukáže, kdo je tady doopravdy Pánem. A tak můžeme dnes čerpat užitek z vítězství, kterými bylo ohraničeno působení Pána Ježíše na této zemi. To první, můžeme snad říci „malé“, vítězství po čtyřiceti dnech půstu na poušti nám ukazuje, kdo Ježíš doopravdy je, a je nám inspirací, jak můžeme podle jeho příkladu odolávat zlu, kterému i dnes při válce čelíme. A to druhé, velké, ba největší vítězství – triumf v podobě prázdného skalního hrobu, který si budeme připomínat o Velikonocích – je toho potvrzením. O tomto vítězství nám píše apoštol Pavel v perikopě listu Římanům, jak jsme dnes četli: ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ›Kdo v něho věří, nebude zahanben. (Ř 10, 8b–11) Ano, tato víra v Krista nám všem dává neochvějnou naději a je nám zárukou, že i když pokušení ze světa nezmizelo, ďábel není a nikdy nebude tím, kdo bude mít poslední slovo nad našim životem. Díky Bohu za to! Amen.
Phanuel Osweto 6. března 2022