Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. … Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Izajáš 9, 1.5–6
Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: `Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.´ A dále je řečeno: `Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.´ A opět: `Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.´ A Izajáš k tomu říká: `Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.´ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Řím 15, 4–13
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Lukáš 2, 1–14
Sestry a bratři,
vítám vás na dnešním slavnostním shromáždění, na svátku Hod Boží Vánoční – na slavnosti narození našeho Pána Ježíše Krista. Spolu s celou křesťanskou církví chceme společně slavit bohoslužbu slova a svátosti. Četli jsme tři texty, dva z nich jsou typické vánoční, ale možná jste si všimli, že to druhé čtení je rozdílné. Chci se zabývat hlavně tímto textem, který nám možná vánoční nepřipadá. Pisatel tohoto textu apoštol Pavel také Vánoce neslavil. Ale připomíná křesťanům v Římě, co všechno mají v Kristu. Co spolu s Kristem dostali. A o to přece o Vánocích jde. CO MÁME V JEŽÍŠI KRISTU? Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby dané otcům a pohanské národy aby slavily Boha za Jeho slitování.
Vánoce jsou tedy potvrzením Boží věrnosti, potvrzením, že Jeho sliby platí. Však si také evangelisté za předlohu svých vyprávění vzali dávná proroctví, aby bylo vidět, že se opravdu „naplnilo, co řekl Hospodin“. Bůh plní, co slíbil. A proto také věříme, že splní i všechno ostatní. Ještě přece čekáme, že nastane Jeho království v plnosti, že bude bydlet vlk s beránkem, nebude ani bolest ani smrt, Bůh setře každou slzu z očí a bude mezi námi a my budeme s Ním.
Myslím, že dnešnímu světu tahle naděje chybí. Lidé nevědí, na co se těšit a od budoucnosti nečekají vůbec nic dobrého. Svět je plný úzkostlivého očekávání katastrof a válek. Asi se v tom však neliší od doby, do které psal apoštol Pavel. Je takový vlastně pořád. Cítíme se ohroženi, protože vůči zlu a smrti jsme bezmocní. Ale dostali jsme dobrou zprávu, evangelium. Jeho obsahem je právě to, že Bůh už začal plnit svoje sliby na dobrou budoucnost. Jeho vláda už prosákla do světa díky Ježíši Kristu. To je důvod, proč se nemusíme bát, proč můžeme být povzbuzeni a mít dobrou naději v těchto dnech. Všecko, co je v Písmu napsáno, je tam proto, abychom získali naději, říká apoštol.
Svět je dobré místo k životu, protože je to Boží svět a Bohu na něm záleží. Ale možná řeknete: To je sice moc hezké, ale zní to trochu jako levný optimismus. Co z toho člověk má, když je sužován nemocí, bolestí a trápením? Co ta naděje znamená? Vyhlídka do budoucna s nadějí znamená, že to, co jsme my sami i celá církev a svět, to není ještě to poslední. Ježíš přijde jako Pán a to, co tu existovalo jen v náznaku, jako svědectví víry, to bude realitou. Bůh totiž ještě není u cíle. To je naše naděje. Můžeme ji prožívat i zvědavě a s napětím, co z nás Pán Bůh ještě udělá. On je přece Bohem nových možností, je to Bůh, který křísí mrtvé! V tom je povzbuzení, když si nad sebou nebo i nad církví někdy zoufáme. A ta Boží trpělivost a Boží naděje nás k něčemu vede. Je to vlastně přání: Ať vám Bůh trpělivosti a povzbuzení dá, abyste svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
Proto přijímejte v těchto dnech jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Slavení Pána Boha a vzájemná vstřícnost jsou tu vedle sebe. Když pochopíme, co pro nás Pán Bůh udělal a dělá, má se to projevit v tom, jak se my lidé k sobě chováme navzájem. Boží dílo pro svět má mít důsledky v mezilidských vztazích jako dominový efekt. Něco jsem dostal a dávám to dál.
Ohledně obdarovávání o Vánocích to vlastně docela dobře chápeme. Mimořádně v tuhle dobu utrácíme nesobecky, kupujeme dárky pro druhé, myslíme na to, jak jim udělat radost. Ale většinou myslíme jen na některé. Pán Bůh myslí na všechny. Nerozděluje lidi na svoje a cizí. Na milované a nemilované. Ani na zbožné a bezbožné, nebo na křesťany a muslimy. U betlémských jeslí andělé zpívali: Pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení. Ve všech, ne jen v některých. Tak Bůh přece miloval celý svět, že dal svého jediného Syna.
Ten, který se narodil, bude vládnout nad všemi národy, ale ne jako diktátor, nýbrž jako Ten, ve kterého doufají. Ve kterém vidí nadějnou budoucnost. A ti, kteří zatím nevěří, se o Božím milosrdenství mohou dozvědět tak, že přijmou tento veliký Boží dar.
My Pána Boha chválíme, protože radujeme se z toho, co pro nás udělal. Nevím, jestli jste si uvědomili, kolikrát se v evangeliích při narození Kristově vyskytují písně. Zpívá Marie svůj Magnificat, zpívají andělé, zpívá starý Simeon, když viděl Spasitele na vlastní oči. A všechny naše vánoční písně také připomínají Boží skutky, Boží nezaslouženou dobrotu.
Chválit však můžeme nejen písněmi, nýbrž i postojem naděje. Naděje znamená vyhlížet cíl, Boží království, které se blíží do světa. Je to Boží svět a Bůh se ho nevzdá. Dokázal to tím, že právě sem, na náš svět – zkorumpovaný a nespravedlivý – poslal svého Syna. A ti, kteří jsou na pochybách, jestli má cenu ještě něco čekat, mají slyšet: Ano! Bůh je tu s námi, zůstává u díla a splní, co slíbil. Jeho syn se narodil a chce také zůstat tu s námi. Amen.
Kázání v pondělí 25. prosince 2016 Phanuel Osweto – Hod Boží vánoční