První čtení: Izajáš 58, 6–9a Toto praví Hospodin: „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: »Tu jsem!«“
Druhé čtení: 1. Korintským 2, 1–9 Ani já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám slabý, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. Moudrosti učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“
Evangelium: Matouš 5, 13–20 Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“
Pokoj vám, sestry a bratři, pokoj vám, drazí přátelé!
Dnes začneme otázkou, na kterou mě přivedl druhý text z Písma, kde apoštol Pavel píše: Moudrosti učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře. V kralickém překladu je psáno: Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými. Otázka tedy zní: můžeme se i my počítat mezi dospělé ve víře, jak moc jsme podle kralického překladu dokonalí? A jak má taková dospělost, dokonalost vypadat?
Podle apoštola Pavla jsme dospělí ve víře tehdy, jsme-li schopni přijmout moudrost Boží, která je skryta v tajemství a kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.
Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.
Co to tedy pro nás znamená?
Základem naší dospělosti ve víře je naše láska k Bohu. Odpovězme si sami, milujeme Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou?
Další důležitý předpoklad k naší dospělosti byl a je stále naplňován v Ježíši, jak jsme dnes četli v evangelijním textu: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Farizeové se často snažili obvinit Ježíše z nedodržování Božího zákona, ale právě a jen v Ježíši došlo zcela k jeho naplnění, kterého my nejsme schopni. Bez oběti Ježíše Krista bychom nikdy nedospěli, v Něm hledejme naši spravedlnost.
Cesta k dokonalosti ve víře je dlouhá a opravdu dospělými se mnohdy stáváme až na konci našich dnů zde na zemi a někdy ani to ne. Celý život se učíme milovat Hospodina, svého Boha a dodržovat Zákon. Neustále na sobě pracujeme, abychom se Mu přibližovali, a doufáme, že se nám nakonec poodhalí tajemství Boží. Poznáváme, že ne všechno jsme schopni pochopit a že moudrost tohoto světa nám k tomu nestačí. Jde o ustavičnou práci na sobě samém. Pavel píše: Rozhodl jsem se totiž, že … nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného, který tak jedinou svojí obětí přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Naše dospělost je tedy v Kristu a Jeho oběti. V Kristu je spojení lásky k Bohu i naplnění Zákona dokonalé, hodné dospělého ve víře. Jeho máme mít v srdci, o Něm máme učit své děti, o Něm máme rozmlouvat doma i na cestách, na Něj máme myslet, když uléháme nebo vstáváme. Jeho přítomnost ruší veškerou samotu. V Něm dorůstáme zralého lidství. S Kristem přijímáme vše – i Jeho utrpení, Jeho samotu v Getsemanské zahradě, Jeho sestoupení do pekel, ale i Jeho odhodlání, odpovědnost, trpělivost, pokoru a víru. On je naší dokonalostí a jen tehdy, bude-li v nás žít, můžeme být podle Pavla dospělí ve víře, schopni být vyučováni Boží moudrosti.
Na konci každé bohoslužby vyznáváme: Jsem živ, avšak již ne já. Žije ve mně Kristus. Každý den, každý okamžik v našich životech by měl být naplněn Kristem. Naše životy by měly být tou pravou bohoslužbou, abychom jednou, až se naplní náš čas, mohli dosvědčit: Jsem živ, avšak již ne já. Žije ve mně Kristus. V této větě je vše, sjednocení s naším Otcem, smíření se světem, naděje v Boží království. Na to, abychom k tomuto bodu dokonalosti dospěli, máme celý život.
Co nás jednou čeká, nevíme, jen doufáme, ale možná, že se naše budoucnost začíná již nyní zde na zemi právě tím, když jsme dospělí ve víře, když v nás žije Kristus, a když se také jako dospělí i chováme. Apoštol Pavel v listu Galatským píše: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6, 2). Myslíme-li něco skutečně vážně, neupneme k tomuto cíli veškeré naše síly? Nemáme tedy uvolnit všechny síly pro naplnění Kristova zákona? Každý jsme obdrželi jiné dary od Ducha Hospodinova, a to v takové míře, kolik potřebujeme pro naši službu. Někdo dostal moudrost, ale ne pro sebe, někdo dostal dar poznání, ale ne pro sebe, někdo je silný, ale také ne pro sebe, a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Vše jsme dostali, abychom druhým pomohli nést břemena, která je tíží. A o tom čteme i v dnešním prvním textu, kde se píše o půstu, který si přeje Bůh. I zde, v úryvku z proroka Izajáše, vidíme rozměr naší dospělosti ve víře. Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Naše láska k Bohu je neoddělitelná od naší lásky k člověku, jedno nejde bez druhého, jedině tak naplníme zákon Hospodinův v Kristu. Snažme se tedy vidět, jak můžeme pomoci lidem v našem okolí. Je pravda, že ne každý o naši pomoc stojí, pak nám nezbývá než setřást prach ze svých šatů a protentokrát jít dál.
Nikdy ale nezapomínejme, proč se stal Kristus člověkem a jak veliká musí být láska Boží k nám, lidem. Amen.
Zdeňka Chaloupková 5. února 2023