První čtení: Skutky 2, 14.36-41 Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.
Druhé čtení 1 Petrův 1, 17-23 Jestliže `vzýváte jako Otce´ toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho činů, v bázni před ním žijte dny svého pozemského života. Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu. Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte. Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.
Evangelium: Lukáš 24, 13-35 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Pokoj vám, sestry a bratři!
Nedávno jsme měli v našem sboru přednášku s názvem Humor v Bibli. Pan docent Beneš nám zkusil přiblížit v Bibli takové texty, ve kterých můžeme nacházet něco humorného. Tento týden, když jsem si přečetl text pro dnešní kázání, tak jsem si opět vzpomněl na tuto přednášku, když jsem si uvědomil, že je v tomto textu také jeden velice vtipný moment. Všimli jste si ho? Evangelista Lukáš nám píše, že se nepoznaný Ježíš doptává dvou učedníků, co že se stalo v tom Jeruzalémě. Než to Kleofáš začal Ježíši vysvětlovat, řekl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ (v.18)
Nepřijde vám to vtipné? Ve skutečnosti je Ježíš jediným člověkem, který opravdu ví, co se stalo. On jediný přesně ví, co znamenala Jeho smrt. On jediný ví, jak porazil smrt a vstal z mrtvých. A tady Mu Kleofáš říká, že je asi jediný, kdo neví, co se stalo. Myslím si, že se Ježíš musel kousat do rtu, aby nevyprskl smíchy.
Jelikož tuto větu máme zapsanou v Lukášově evangeliu, je jasné, že si ji Kleofáš moc dobře zapamatoval. Myslím, že potom často vyprávěl o tom, jak vzkříšenému Ježíši řekl, že je jediný, kdo nic neví. Myslím, že se tomu museli smát i ostatní.
Nicméně, není to až příliš reálný obraz toho, jací jsme i my? Někdy máme pocit, že ani Pán Bůh přesně neví, co se děje. A tváříme se jako ti, kdo Mu to musí vše dobře vysvětlit. A ve skutečnosti On vše ví a On jde s námi, aby nám něco vysvětlil, abychom Ho zažili takového, jaký je. To je obraz vzkříšeného Ježíše. On jde s námi, i když jsme smutní, jde s námi, i když jsme zmatení nebo naopak příliš sebejistí.
Ale zpátky k příběhu. Slyšíme, že ti dva učedníci odcházejí z Jeruzaléma a mluví o všem, co prožili. Jsou velice zklamaní, protože Ježíš je po smrti. Doufali, že On je Mesiáš, ale vzhledem k tomu, že byl zabit, tak si myslí, že se spletli. Očekávali Mesiáše, který povede ty moudré a rozhodné, kteří Ho následují a poslouchají. Ale Mesiáš přišel ve slabosti, aby spasil ty, kdo přiznávají svoji slabost a neschopnost.
Kleofáš se svým přítelem odcházejí z Jeruzaléma. Vlastně nevíme proč. Nevíme, zda se vrací domů nebo zda byli třeba posláni, aby oznámili ostatním, že Ježíš je mrtev. Každopádně je velice zvláštní, že je nezastavily ani ty události nedělního rána, které popisují. Sami to Ježíši říkají: „Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ (v.22–24)
Tito učedníci jsou ohromeni a stejně jdou a jsou pořád bez naděje. To je velice příznačný obraz nás lidí. My můžeme být dokonce ohromeni, zažít nějaký zázrak, a stejně si jdeme svojí cestou. Vzpomínám si na ty krásné fotky o životě sboru pokaždé, když jsme pohromadě, na ty okamžiky, když třeba něco slavíme a cítíme blízkost Boží. Ale kolikrát se stává, že na to všechno často zapomínáme a někteří dokonce do kostela přestanou chodit? Ano, někdy je to tak, že ani zjevné Boží jednání není zárukou proměny srdce.
Ježíš žije, ale učedníci Jej nepoznávají. Přestože jde hned vedle nich a mluví s nimi, nepoznávají Ho, protože je pro ně pořád nějaký učitel, nějaký prorok, nějaký kazatel, který jim o Ježíši svědčí. Ježíše ale poznali až v okamžiku, kdy s nimi večeřel; tehdy, když vzal chléb, vzdal díky a rozdával jim, pak Ho poznali a uvěřili. Tehdy pro ně byl opravdu vzkříšen z mrtvých a vzkřísil i jejich víru a naději.
I dnes nám Boží slovo nabízí radost z toho, že i my smíme přicházet ke stolu vzkříšeného, že i my smíme ze zprávy o Kristově vzkříšení čerpat posilu a naději do našeho života. I když nás každý den zaplavuje neuvěřitelné množství informací. Je ale jen jedna věc, kterou musíme vědět – a tou je smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Bez Jeho smrti bychom nemohli být ospravedlněni před Bohem.
Přečtěme si závěr tohoto příběhu: „Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.“ (v.32–35)
Setkání s Ježíšem mění všechno, i my jsme tady, protože Kristus změnil nás život. Jde o obrácení o 180 stupňů. Ten obrat přichází okamžitě. Není zde váhání, vyhodnocování, rozhodování. Setkání s Ježíšem je vrací na dobrou cestu, na cestu svědectví o Vzkříšeném! A tak vnímali tu urgenci, aby přinesli svědectví, aby o tom řekli druhým. Ještě té hodiny běží zpět do Jeruzaléma. A tam se také se Vzkříšeným znovu setkávají. A potom o několik týdnu později, naplněni Duchem svatým jdou jako svědci do ulic Jeruzaléma, do vesnic Judska a Samaří a až na konec světa. Jdou jako svědci o Ježíši, který je vzkříšeným Mesiášem.
Jako svědkové vědí, že prostě musí druhým ukázat Ježíše. Oni vědí, že cílem jejich svědectví, cílem každého kázání, je ukázat na Ježíše. Protože Písma svědčí o Něm! Protože On se s lidmi chce osobně setkat.
Kdykoliv se teď tito svědkové dívají do Písma, vidí tam Ježíše. Je to, jako když se na filmový trhák díváte podruhé. Najednou víte, jak to všechno skončí, a tak se na Písmo díváte optikou kříže a prázdného hrobu. Už to tam všude vidíte! Ježíš tam všude je! A oni Ho ukazují druhým.
Ke svědectví Písma mohou učedníci přidat i svoje svědectví, protože se s tímto Ježíšem osobně setkali a zažili Ho při svátosti, kterou jim sloužil. I my můžeme přidat svá svědectví, protože jsme se s Ním setkali. Už Ho totiž vidíme. Ježíš tady totiž je.
A protože každý dobrý příběh končí dobře, i tento nekončí s Ježíšem pohřbeným, ale s Ježíšem vzkříšeným začíná. V Bibli ten příběh vzkříšením končí, aby náš příběh mohl na tomto světě začít. I nám je tedy nabízena šance, že i ve chvílích zoufalství v našem životě je s námi vítězící Ježíš Kristus a milosrdný a milující nebeský Otec, který nás chce především zachránit a posilovat. Přeji vám radost z života v blízkosti vzkříšeného Ježíše Krista. Amen.
Phanuel Osweto 23. dubna 2023