Hospodine, slyš můj hlas, když volám. Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej. Aleluja! (Žalm 27, 7.8.9)
První čtení z Písma: Skutky 1, 6–14
Ti, kteří byli s Ježíšem, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.
Druhé čtení z Písma: 1. Petrův 4, 12–14; 5, 6–11
Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
Evangelium: Matouš 16, 13–18
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.
Pokoj Vám, bratři a sestry, pokoj Vám, drazí přátelé!
Učedníky, kteří byli, byť jen na krátkou chvíli, opět se svým učitelem, s Ježíšem, především zajímalo, kdy konečně mohou očekávat obnovení království pro Izrael. A není se čemu divit, že jsou nedočkaví a že touží po spravedlnosti pro sebe a pro svůj lid, který přeci již prošel tolika útrapami, zkouškami, a to jen pro svoji víru v jediného Boha, v Hospodina.
Jak těžké muselo být pro ně toto období. Kolik nejistoty a strachu střídajícího se s radostí museli prožívat. Za svého života je Ježíš sice připravoval na to, co se musí stát, že bude vydán do rukou lidí, zabijí Ho a že bude třetí den vzkříšen, ale i přesto, jako by po Jeho ukřižování najednou zapomněli na všechna jeho slova. Ve svých myslích si stále do kola přehrávají, že Ježíš zemřel a že je konec. Byl to snad jen sen?
Každý se s touto situací vyrovnával po svém, někteří se zdržovali za zavřenými dveřmi ze strachu před Židy, jiní v beznaději opustili Jeruzalém a jiní z jeho učedníků se navrátili ke své původní práci, k rybolovu.
Vzpomeňme si jen, co vše musel prožít například Petr Šimon v tomto krátkém období, jak se kasal, že je hotov jít s Ježíšem i do vězení a na smrt, a přeci Jej třikrát zapřel. Jak byl udivený, když nahlédl do prázdného hrobu. Co si asi myslel, když nenalezl tělo? A jak byl šťastný, když u Tiberiadského jezera uviděl vzkříšeného Pána.
Ježíš znal své učedníky, vždyť byl také člověkem, a proto se jim po krátkém, ale nutném odloučení zjevil, jak bylo předurčeno. Po čtyřicet dní se jim nechával poznat a učil je, jak budovat království pro jeho lid. Učil je, že království, které On hlásá, není z tohoto světa, nejde o určité ohraničené území a není jen pro ty, kteří se zde narodili, pro vyvolené. Království, o kterém Ježíš hovořil a vyučoval, je domovem pro všechny, kteří chtějí být se svým Pánem, jsou do něj zváni všichni, zde nerozhoduje místo narození. Bylo ještě tolik věcí, které měli učedníci pochopit, a tak málo času.
Ježíš, moc dobře věděl, co jim scházelo, přišli o pevný základ, skálu, na které by mohli budovat svoje životy. Potřebovali opět nalézt a poznat Toho, kterého ztratili, Krista, Pastýře, který by je vedl a ukazoval jim cestu. Všichni toužíme po neustálé Boží přítomnosti, a když se nám jí, byť na krátkou chvíli, nedostává, znejistíme. Stejně na tom byli i Ježíšovi učedníci. Ježíš jim proto nařídil, aby neopouštěli Jeruzalém, ale čekali, až se splní Otcovo zaslíbení, až budou pokřtěni Duchem svatým, který na ně sestoupí a bude jejich průvodcem.
A ještě jednu věc potřebovali pochopit – že tuto radostnou skutečnost, která jim bude dána, skutečnost o stálé přítomnosti Boží v Duchu svatém, který je nyní v jejich životech, mají sdílet a prožívat společně. S lidmi, kteří stejně jako oni nemohou žít bez Boha. Že nejde o soukromou věc, ale věc veřejnou. A právě v oněch dnech – od ukřižování Ježíše až do vylití Ducha svatého – měli učedníci toto vše konečně pochopit.
Blížíme se ke dnům, kdy byl vylit na učedníky Duch svatý, byla jim dána síla a jistota k dalšímu budování, k jejich růstu. Společně mají začít stavět chrám, ve kterém bude přebývat Kristus. Nejde ale o stavbu z kamene, tato stavba je stejně jako náš Pán živá, tvoří ji sami lidé. A je opravdu úsměvné, že tím, koho Ježíš určil, aby položil základy na skálu, není nikdo jiný než Šimon Petr. Ten, který Ježíše třikrát zapřel. Člověk jako kterýkoliv z nás. Nebyl dokonalý, ale měl víru, kterou mu zjevil Otec v nebesích. A když se jej Ježíš zeptal: Za koho mě pokládáš, vyznal: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Tato Petrova odpověď je vyznáním obyvatel zaslíbeného království, ať již žijí kdekoliv na této zemi. Toto vyznání z nich činí chrám zbudovaný na skále, kde je neustále přítomný Syn Boha živého. Už pro nás není důležité znát čas ani lhůtu, protože vše, co se v ony dny stalo, ale i to, co prožíváme my, je důkazem živého Boha, ne nějaké modly, ale opravdu živého, ve světě působícího a stále přítomného Boha.
Kolikrát si říkáme: Bůh nás opustil, mlčí, neodpovídá. Když, ale čteme Bibli, můžeme se od začátku do konce přesvědčit, že je stále s námi, že nás nikdy neopustil a neopustí. Jsme Jeho stvořením, On nám vdechl v chřípí dech života, ve všech těžkostech byl se svým lidem a pro lásku k nám dal za nás svého prvorozeného Syna. A ani nyní, kdy byl Ježíš vzat vzhůru, nás nenechá světu na pospas, ale je nám dán Duch svatý, který nás bude provázet, potvrzovat nám stále dokola, že to, co se děje, není jen sen. Že se na Něj můžeme spolehnout a že máme mocí Ducha svatého sílu vzepřít se i protivníkovi, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.
Není naše věc znát čas a lhůtu, to je jen v moci Boha. Vždyť víte, že u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. (2P 3, 8) Stojíte a hledíte k nebi? Na co, na koho čekáte? Jděte, i přes to vše není času nazbyt, a v moci Ducha svatého budujte Kristův chrám. Amen.
Zdeňka Chaloupková 21. května 2023