První čtení: 1 Královská 19, 11-13 Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“
Druhé čtení: Římanům 10, 8-15 Co však praví? ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘
Evangelium: Matouš 14, 22–33 Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“
Bratři a sestry, milí přátelé, v dnešním oddílu Pán Ježíš pošle učedníky na druhý břeh napřed, cesty Pána Ježíše a učedníků se rozdělí. A proč by ne, když jsou mezi nimi profesionální lodníci. Myslím, že přesně věděl, do čeho je posílá: že se zanedlouho zvedne tak silný protivítr, že budou se svou dovedností v koncích. A přece je tam poslal, protože je tou zkušeností chtěl něco důležitého naučit. Něco, co by v klidu u stolu nemohli přijmout jako skutečnost, s níž mohou počítat. Tak je pošle na moře – jak starověcí lidé věřili – přímo do kuchyně toho Zlého, přímo do sídla démonských sil.
Když učedníci zakusí Jeho moc právě tam, poznají, že Ježíš není jen tak nějaký učitel či léčitel, ale Syn Boží, před nímž se musí sklonit všechno na nebi, na zemi i pod zemí. Když tedy Pán posílá i nás do nějakých těžkých situací, tak ne proto, že si chce vychutnat, jak nás má v hrsti. On nás tam posílá proto, abychom Ho dokonale poznali; aby nám všecko, co se o Něm píše v Bibli, přešlo do krve. V čase pohody má Ježíš zástupy posluchačů. Ale ti zůstávají na počátku, nerostou v uvědomělé následovníky. Dospělý křesťan se rodí ve zkouškách, ne v pohodě. A tak nevyčítejme svému Pánu, že nás staví tam, kde proti nám vane silný protivítr. Je to k našemu dobru.
Když Pán Ježíš propustil večer nasycené zástupy, nespěchal hned k učedníkům, ale dopřál si chvíli osamělé modlitby. I Ježíš obdařený Duchem v plnosti a pracující na díle spásy musel udržovat rytmus služby a odpočinku, vydávání a čerpání. Nemohl si dovolit jít z práce do práce, od jedněch potřebných ke druhým. Ukázal nám, že být pořád v jednom kole je pro člověka zhoubné. Je to, jako byste pořád čerpali vodu ze studny a nikdy ji nenechali v klidu znovu natéci. Ať to děláte se studnou nebo se sebou, budete pořád na dně. Člověk má žít mezi lidmi a sloužit jim, má tu být pro druhé. Ale nesmí se bát samoty, která je též potřebná. Mnoho lidí končí v psychiatrické léčebně jen proto, že neumí správně užívat samoty.
Když Kristův učedník pravidelně vyhledá chvíli samoty s Bohem, vůbec to není od něho sobecké. Naopak, dělá něco dobrého a potřebného, a to nejen pro sebe, ale i pro své milované. Oni přece ani z našich chvil samoty nezmizí, stejně jako učedníci tehdy nezmizeli z obzoru Ježíši, když byl sám s Otcem. A když získáváme na modlitbách odstup ode všeho, co nás obklopuje, je to i k dobru našich milovaných. „Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Loďka učedníků má problém, neboť se do ní opírá silný protivítr. Myslím, že je až symbolické pro postavení církve, že jde proti obecným trendům ve společnosti, proti silám, ovládajícím tento věk, proti tomu, co hrozí zničit civilizaci, lidstvo i celou planetu. A je též symbolické, že pluje proti větru prostě proto, že jí Pán Ježíš dal určitý směr.
Evangelista Matouš sice přímo nepíše, že Ježíš z hory viděl učedníky zmožené veslováním, jak to najdeme u Marka. A přece i u něho můžeme usoudit, že Ježíš i ve své samotě vnímal, v jakém ohrožení se učedníci na vlnách ocitli, a přišel jim na pomoc.
Ano, Pán Ježíš nás nikdy neopouští, ani když se cítíme úplně sami uprostřed nepřátelských sil. Neopustil učedníky, když se šel tehdy v noci modlit, neopustil ani nás, když vystoupil na Otcovu pravici. On se ani nepotřebuje dívat tělesným zrakem, je s námi spojen láskou, jež se v Něm neomylně ozve, když jsme v nebezpečí.
Náš Pán neodešel zpátky na břeh, když Ho učedníci pokládali za přízrak. Jen promluvil tichým a jemným hlasem, aby mohli napravit svůj omyl. „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ I k nám mluví vždycky tak dlouho, až pochopíme, že je s námi, až pochopíme, jak pracuje pro naši záchranu. Nebylo by od věci se zamyslet nad tím, zda v tom chaosu, který nás obklopuje dnes, jsou jen samé větry a vlny, či zda už po těch vlnách nekráčí náš Pán. Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to Ty, poruč mi, ať přijdu k Tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vy-kročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Když vstoupili na loď, vítr se utišil.
Jsem velmi rád, že náš Pán přijímá i nás kolísající, kteří se přece jen rozpomněli, že On je s námi. Je štědrý k nám všem, kteří vyzýváváme Jeho jméno. Chce nás spasit, chce být s námi. On nás vyvolil, abychom byli Jeho spolupracovníky v díle záchrany, Jeho nástroji při potlačování sil zmaru. I když Mu to komplikujeme, On na svém povolání trvá. Amen.
Phanuel Osweto 12. srpen 2023