První čtení: Izajáš 51, 1–6 Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. Hospodin potěší Sión, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude.
Druhé čtení: Římanům 12, 1–8 Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.
Evangelium: Matouš 16, 13–20 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Milé sestry a bratři!
Na začátku prvního čtení slyšíme slova proroka Izajáše: Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni.
Když Michelangelo vytesal z kamene spanilého Davida, řekl: „Viděl jsem anděla v bloku mramoru, a tak jsem mramor dlátem opracovával tak dlouho, až jsem anděla osvobodil.“ Michelangelo dokázal vidět v kameni pohyb a dokázal probudit k životu skrytou krásu. A také Bůh vidí to, co je pro nás skryté, a dokáže ze skály vytesat, probudit k novému životu člověka, onen obraz Boží, na který jsme my, při naší pýše, při našem přizpůsobování se tomuto světu pomalu, ale jistě zapomněli.
Stojíme mu za tu dřinu, aby nás zachránil z hluboké rokle, ze které bychom se sami nedostali a která ve mně evokuje obraz oné hluboké propasti, která byla mezi boháčem a Lazarem z Lukášova evangelia. Živě vidím její hloubku i šířku, její rozpínavost do všech stran, která neumožňuje její překonání. Jde o propast mezi životem a smrtí. Ale my jsme přeci byli vyvoleni k životu. Byli jsme povoláni a požehnáni skrze Abrahama a byl nám dán Mojžíš a proroci, abychom věděli, co máme činit.
Mnohdy ale na to zapomínáme, zvláště když se dostaneme pro nás do těžké, anebo přímo neřešitelné situace. Čím více se snažíme ji vyřešit, tím méně se nám to daří. Vadí nám, že je zde něco, co nemáme pevně ve svých rukou, protože na první místo stavíme sebe a naše schopnosti. Snažíme se v každé situaci, v každém okamžiku našeho žití stát pevně na nohou a neuhnout ze svých postojů. Myslíme si, že to jsou naše jistoty, o které se můžeme opřít, které jsme si vytesali my, jen a jen vlastním úsilím, horko těžko ze skály. Díky těmto našim jistotám jsme pevně spjati se zemí, a ani poryv větru nás pak nemůže vyvrátit a žádný člověk s námi nehne. A někdy s námi nehne ani Bůh.
V takové situaci, kdy máme pocit, že nemáme svůj život, i přes naše snažení, pod kontrolou, toužíme po Bohu více než kdy jindy, ale on mlčí a my se ptáme proč. Modlíme se o to více, ale jako by byla modlitba uvězněna spolu s námi. Čím více se nám Bůh vzdaluje, tím více se upínáme ke světu, k našim vybudovaným jistotám. A i když jsme ve světě našim okolím považováni za ty silné, vnitřně se cítíme slabí, zranitelní a opuštěni. V takových chvílích se potřebujeme opět napřímit a popadnout dech, opět najít Boha.
Vše, celý svět, veškeré tvorstvo je v neustálém pohybu. Vše se mění, přizpůsobuje okolnostem a vyvíjí. A tak je to i s naším životem zde na zemi, i my jsme neustále v pohybu, směřující od zrození k dospělosti a ke smrti, odněkud někam. Stejně jako řeka – od pramene až k moři, do kterého se vlévá, se kterým pak tvoří jeden celek a ve kterém mizí. Když přišel Ježíš po svém vzkříšení za učedníky, řekl jim: „Pokoj vám.“ Pokoj, vědomý vnitřní klid, který nám Kristus zanechal, založený na naší upřímné pokoře a na důvěře v Otce, je tím, co potřebujeme v těžkých situacích opět nalézt a po čem všichni celý život vnitřně toužíme. Řeka je pro nás spíše symbolem pohybu, života, ale může být i symbolem onoho opět nalezeného pokoje, dokážeme-li se vzdát našich „jepičích“ jistot a nechat se unášet proudem, s důvěrou, že na nic nejsme sami, že je s námi Ježíš, který je připraven podat nám svoji ruku, když nás stejně jako Petra přepadne úzkost. My se ale často raději snažíme vylézt na levý, či pravý břeh, ze strachu, že utoneme, a hledáme Boha tam, kde není.
Jsme ve světě a nemáme se mu přizpůsobovat, ale máme se proměňovat obnovou své mysli. Jak to ale udělat, zvláště když se nacházíme v těžké situaci? Ono se dobře mluví, ale hůře koná. Asi nejdůležitější je ani nyní nezapomínat na Boha. Uvědomme si, že nezávisle na okolnostech, ať se nám zrovna daří, či nedaří, máme stále za co Bohu děkovat, za život, za rodinu, za vše, co pro nás dělá. V prvním listu Efezským čteme: Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 5, 20) Tak dokážeme s pokorou opět přijmout vědomí, že je zde někdo, kdo nás i naše schopnosti převyšuje. A nebojme se s důvěrou vstoupit do oné pomyslné řeky a nechat se unášet proudem. Nejde o rezignaci, ale jde o přijetí skutečnosti a důvěry v Boží prozřetelnost. V prvním listě Petrově čteme: Všechnu svou starost vložme na Něj, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7) Tento verš nás nezbavuje zodpovědnosti za naše životy, ale spíše jde o prosbu, aby nám pomohl. Jde o vyznání, Můj Bůh je Můj Pán. S Bohem nikdy a na nic nejsme sami. A pak přijde i čas, kdy pozvedneme spolu s Ježíšem své oči k nebi a pohlédneme dolů na zem. A možná se budeme divit, jak celou zemi, i naše problémy uvidíme nově. Nalezneme opět vnitřní klid, pokoj, který nám zanechal Ježíš a kterým máme zde na zemi žít.
Nestůjme na jednom místě, netrvejme jen na svých schopnostech, zásadách a postojích. Neříkejme si: „Na Boha je čas, až bude nejhůř.“ Lidé jsou, anebo lépe mají být obrazem Božím, a tak také mnohdy vlastními silami dokáží téměř nemožné, ale jednou tyto naše síly dojdou a už nebude čas hledat Boha a usilovat o jeho spravedlnost. A pak zůstaneme sami, opuštění, obklopeni světem, kterému už nebudeme rozumět. Zůstaneme uvězněni ve světě a bez Boha. Učme se tedy Bohu důvěřovat, dokud je čas. A učme se důvěřovat Hospodinu, který učinil nebesa i zemi a chrání nás ode všeho zlého, i v těžkých situacích. Amen.
Zdena Chaloupková 27. srpen 2023