Advent a prorok Izaiáš

Mal 3, 1–3 Lk 1, 68–75

Nepřinášejte už šalebné obětní dary… učte se činit dobro. Iz 1. Podobných výzev odhalujících pokrytectví a formální zbožnost božího lidu nalezneme v Písmu skutečně mnoho, a to nejen u Izaiáše. A na to je přece třeba se zaměřit, ne na gesta a vnější okázalost, ale na čistotu srdce a mysli, na živý, opravdu osobní a nekalený vztah s naším Bohem.

Izaiáš je asi nejvíce citovaným prorokem v souvislosti s nastávajícím adventem a blížícími se Vánocemi, protože jeho proroctví obsahuje výroky, které již staletí před příchodem Ježíše Krista předjímaly mnohé situace, naznačovaly i popisovaly budoucí novozákonní události.

Izaiáš byl prorokem působícím v Judsku kolem 8. stol. př. K., tedy zhruba dvě stě let po rozdělení království a v době zániku toho severního, tedy přibližně 700 let před narozením Ježíše Krista. Pocházel z vyšších vrstev, měl přístup ke královskému dvoru a snažil se ovlivňovat státní politiku. Texty knihy Izaiáš vykazují vysokou literární úroveň, bohatou slovní zásobu a stylistickou obratnost. Autorství je dnes již jednoznačně určené, jedná se o třídílný spis, jehož označení Izaiáš – v překladu Hospodin spasí – je spíše nadpisem než autorským podpisem všech částí. Po formální stránce je kniha sborníkem prorockých výroků a písní sestaveným patrně Izaiášovými žáky či pokračovateli. Iz 1–39 je literárně nejstarší, Iz 40–55 je mladší, nejspíše z doby konce exilu, a 56.– 66. kap. jsou nejmladší s určením do doby návratu židů z babylónského zajetí.

Proč jsem se rozhodl pro dnešní pobožnost věnovat se více tomuto souboru? Hovoří se o tom, že Nový zákon je vlastně jakousi interpretací či zosobněním dtarozákonního proroctví a zásluhu na tom má především tento náš soubor. Zkusme zde toto tvrzení doložit.

Tedy Boží epifanie, zjevení v Božím Synu Ježíši Kristu, je ve SZ již v poměrně věrných detailech předpovězena. Ovšem nejedná se jen o samotný betlémský příběh. Záběr musí být mnohem širší, protože jde o nás, o lidi, o víceméně padlé Boží stvoření, které nespasí a nevyvede ze hříchu jen onen malebný příběh o narozeném Jezulátku a dýchajícím hospodářském zvířectvu bránícím svým dechem nachlazení novorozeněte. My přece nejsme zase tak jednoduší, abychom na tohle skočili, právě naopak, jsme rafinovaní, někdy zákeřní, sebeobelhávající, slepí a hluší (tím nemyslím věk), sobečtí a hlavně svévolní a zahledění do sebe, nemůže být proto Izaiáš vánočně sladkou pohádkou, potřebujeme obviňující řeč žalobce, státního zástupce, který nás přitlačí a který jen občas mírně naznačí, že věci lze dát i do pořádku, že však záleží na nás. Dozvídáme se zde mnoho o člověku, jeho nedokonalosti, nestálosti a sklonu nehrát fér. Poslyšme sami:

Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý. Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu.

U Izaiáše nalézáme, jako tomu bylo podobně již u Malých proroků, směřování k odklonu od formální zbožnosti, vyjádřené obětmi přinášenými do Chrámu, k zbožnosti vyjádřené osobními postoji, osobním vztahem, spravedlností a morální bezúhonností: Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo… dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1, 16)

Jak bylo v úvodu naznačeno, Izaiáš žil v převratné době, mnoho se toho dělo a Juda byl vystaven těžkým zkouškám. Snad právě proto se s takovou naléhavostí a přesvědčivostí ozývají průběhu textu proroctví i tóny s nadějí, se světlými vyhlídkami, aby podržely upadající mysl odvedeného a porobeného lidu, jenž přežíval daleko od domova. Je to doba temných horizontů, utrpení a strádání, jež přináší násilí nepřátel a protivníků. A právě v této nepříznivé situaci, kdy se zdá, že natrvalo nastává temnota, že není východiska, tak právě v této beznaději zazní: Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Ta naděje, jež se zdála pohasínat, dostává vždy a vždy novou posilu v prorokových vizích: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův, duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly… Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. (Iz 11, 1–4) Jak vidíme, stále více se prodlužuje perspektiva pohledu do budoucna. Nejen rozpomínající se Hospodin, který se vrací ke svému lidu a prorokovými slovy nabízí usmíření, rozevírá se zde i opona budoucího času, v němž Bůh nastolí nové pořádky a spásu. A to vše skrze svého Vyvoleného.

První část Izaiáše, tzv. Protoizaiáš, se staví kriticky nejen ke státní politice, za kterou trest přinesou okolní národy, především Asýrie a Babylónie, ale obrací se i dovnitř Izraele. Hovoří o pýše siónských dcer, marnivosti žen, utiskování otroků, vypočítavosti, ožebračování chudých, službě modlám. A přes toto všechno zlo a porušování, přes rozhořčení a varování zazní potěšující slovo: Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo… nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo… Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda… Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. ( Iz 9, 5–7)

Také se vám zdá, že světla ubývá, že žijeme v temnotách? Jsou-li venku, v exteriéru, je to časem, společností, světem. V duši však mějme světlo. Máme z čeho čerpat, nejsme na tom tak jako židé, kteří teprve měli tušit rostoucí naději z prorokových slov o budoucím narození zázračného dítěte. Toto už se stalo a my si můžeme jen s vděčností přiznat, že žijeme v jiném čase, že naše naděje roste z mnohem výživnější půdy. Je to zvláštní pocit, když si uvědomíme, že se probíráme textem, který byl čten někde v Babylónu před více jak dvěma tisíci lety a přinášel Božímu lidu naději. Toto Boží slovo platí i dnes, a tak všechna ta přestoupení a nedodržování Božích požadavků, které byly vytýkány dříve a působily těžké rány tvrdě dopadající na židovský národ, v určité obměněné podobě ničí život i dnes.

Deuteroizaiáš neboli druhá část této biblické knihy zaznívá již smířlivějším tónem. Vzniká v době sílící naděje na osvobození a vykoupení. Do 40. kapitoly patří ona známá slova o přípravě cesty pro Hospodina, jež jsou s takovou oblibou v adventu citována: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa. To jsou skutečně vyzývající vstupní slova, se kterými se otevírá advent. Připravit cestu pro Hospodina, připravit ji v poušti a pustině, které hrozí našim srdcím, pokud je nebudeme zavlažovat vláhou naší opravdovosti ve víře i účastí na životě sboru a církve, ale i životě všech okolních bližních. Každému hrozí nebezpečí, jaké dokáže vyrůst v době, v níž žije, pokud se vzdálí Bohu. Vždy jde a šlo o vřelost vztahu v našemu Pánu, o dar víry a zkrocení svévole, o důvěru, s níž se na něho obracíme, a tak se otevíráme Duchu svatému, s jehož pomocí můžeme počítat. Jeho moc i pomoc jsou velké. A jak to dopadne, když se to podaří, i to nám Izaiáš vylíčí v podmanivém obraze: Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky. Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku, i kdyby na les padlo krupobití a město bylo srovnáno se zemí. Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou a necháte volně pobíhat býka a osla. ( Iz 32, 15–20)

Abychom měli blíže k Boží spravedlnosti, o níž Izaiáš hovoří, musela starozákonní doba skončit. Člověk nedosáhl na naplnění Božích požadavků a Bůh ve své milosti shlédl na člověka a sestoupil do našich poměrů. Otevírá před námi nový prostor, cesta, která teď pokračuje dál s novou výbavou a posilou. Nestojíme už před svým Stvořitelem sami a cestu k němu nám ukazuje Boží Syn, na jehož příchod se připravujeme. Naše srdce se může chvět novou nadějí na setkání s Boží spravedlností. Právě nyní v adventu si to vše můžeme v klidu a s radostným rozechvěním uvědomovat: spravedlnost, to je něco, co nás narovnává, dává naději a současně nás s láskou vede k tomu lepšímu, co je v nás. Boží spravedlnost je navíc velkorysá, nabízená samotným milujícím Bohem Otcem, hledí k našemu srdci, chce od nás (jen) důvěru a víru.

S důvěrou v Hospodinova zaslíbení museli počítat i navrátilci z babylónského zajetí. Nebylo vše okamžitě, třetí Izaiáš, neboli Tritoizaiáš, hovoří o přicházejícím světle spásy a požehnaném čase. Nicméně jsou zde posuny, se kterými se navrátilci museli vyrovnat, a to především v důrazu z bezprostředně nadcházejícího času spásy na dobu, na kterou je třeba teprve čekat a připravovat se.

Proroctví z knihy Izaiáš lze pojmout jako celistvý obraz budoucího Kristova spasitelného díla připraveného samotným Hospodinem. Proto i závěr této knihy předjímá velikonoční příběh i s jeho poselstvím. Obraz služebníka, který je nejpohrdanějším z lidí a trpí za jejich hříchy, nalezneme již na konci prostřední části v 53. kap.: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen… On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných… Zbaven svého trápení, spatří světlo, nasytí se dny.

Třetí Izaiáš nás dovádí k adventu i k jeho završení, kdy my, stejně jako navrátivší se Judejci, čekáme na příchod Spasitele a stejně jako oni i my se musíme na jeho příchod připravit. Tedy vyjít Bohu vstříc s pokorou a vyznáním svých vin. Je to cesta nelehká, unikáme často sami sobě, nedokážeme vždy najít to nevymetené zákoutí naší dušičky nebo se zříci něčeho, co je nám tak hrozně příjemné a přitom škodící. Ale Pán Bůh nám to jistě ulehčí a v naší důvěře nás i potěší a naplní posilou a srdce radostí. Nebuďme na začátku adventu pouze skleslí pro své viny, pasívní a slabí, právě naopak, mějme odhodlání a potěchu z toho, že z Boží vůle usilujeme o to lepší v nás, a prosme Ducha svatého o sílu, neohroženě chtějme vejít do Božího království s těmi rozhodnutými a nadšenými, o nichž se hovoří již ve 2. kap. knihy Izaiáš: I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou pobízet: „Pojďme, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Iz 2, 2–3. Amen.

---

Miloš Feller, adventní pobožnost 30. listopadu 2022