První čtení: Deuteronomium 18, 15–20 Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: „Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“ Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“
Druhé čtení: 1. Korintským 8, 1b–13 Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba. Kdo však miluje Boha, je od něho poznán. Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí toto maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno. Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme. Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé. Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám? Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby – bratr, pro kterého Kristus zemřel! Když takto hřešíte proti bratřím a ubíjíte jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.
Evangelium: Marek 1, 21-28 Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel Ježíš do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ A pověst o něm se rychle rozšířila po celé galilejské krajině.
Minulou neděli jsme slyšeli, jak zahájil Ježíš své působení. Přišel a oznámil, že se naplnil čas a přiblížilo se království Boží. Pak vyzval k činění pokání, a tím nám otevřel cestu do Božího království, pokud Jeho výzvu přijmeme.
V dnešních textech poznáme více o tomto Božím služebníkovi, o kterém už bylo dávno mnoho prorokováno. V Kristu vidíme splnění Božího slibu, vidíme splnění Božího slova a Kristův příchod nám ukazuje, že Boží slovo má moc a nepřichází nadarmo.
Dnešní pasáž z Markova evangelia nám připomíná další aspekt počátku Ježíšova působení. Ježíš působí podobně, jako mnozí další muži té doby, ale přece jinak. Chodí v sobotu do synagógy, vezme si slovo, učí shromážděné. To mohl učinit i jiný židovský muž starší třicet let. Mnozí zákoníci tak také činili. A přece s Ježíšem je to jiné. Evangelista to shrnuje onou známou větou: „Učil je jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci“.
Kde je člověk jen se svou snahou, se svým odhodláním, tam je bezmocný, jako zákoník z Ježíšových časů. Moc Boží se projeví jedině tam a tehdy, když se dostane ke slovu sám Ježíš. A to se potom dějí věci nečekané. V našem příběhu si to sám na sobě zažil jeden muž, který byl posedlý nečistým duchem.
Vím, že v dnešní době je nám to nepřijatelné, a nejspíš, když o tom mluvíme, k nám přicházejí myšlenky, že takový příběh spíše patří do pohádek či do otázek psychologie. Dnes nečistí duchové bývají námětem hororových filmů. Ale že by mělo takové vyprávění nějaký reálný smysl? My nevíme, jak se působení nečistého ducha v tomto konkrétním případě projevovalo.
Nápovědu, jak se projevovali zlí duchové, známe z jiných míst v Markově evangeliu (viz např. Mk 5, 1–13), kde se vyskytují lidé posedlí, a tam čteme o tom, že šlo třeba o divokého člověka, který žil v hrobech, který musel být poután řetězy, který nebyl schopen fungovat v rámci běžné společnosti. Tady se ale zdá, že jde o jinou nečistotu. Posedlý člověk byl v synagóze, byl jako jeden z mnoha. Byl normální účastník bohoslužby – možná jako jeden z nás, řekli bychom. Poslouchá spolu s ostatními Ježíšovo učení a celé to v něm vzbuzuje nelibost, až se postaví na odpor. Možná do té doby poslouchal pravidelně kázání zákoníků, ale teď jde o silnější slovo.
Tento muž posedlý nečistým duchem se cítí být ohrožen. Vnímá, že Ježíšovo slovo vede k zásadnímu rozhodnutí. Chápe, že vezme-li vážně, co Ježíš říká, už nikdy nebude nic jako dřív. „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?“ Rozumíme jeho křiku, jen se ptáme, proč to množné číslo. Za koho vlastně mluví? Snad za množství nečistých duchů, kteří v onom člověku jsou.
Také takový příběh známe z jiného místa, ale tady to může být i něco jiného. Nečistý duch je zde zmiňován jen jeden. Vede ovšem posedlého k tomu, že mluví jakoby za celé shromáždění. Sám se cítí ohrožen, ale projektuje své ohrožení do rizika pro celé společenství. Tohle přece dobře známe. Často má někdo nechuť k něčemu, ale nedokáže se za svůj názor postavit sám. Neumí říct, že se mu to nelíbí, že to nechce, a místo toho svůj pohled na věc obalí ochranou práv jiných. „Kdyby záleželo jen na mně, byl bych pro, ale musíme myslet na ty další, třeba na děti, na staré na chudé…“. Množné číslo ve výrocích posedlého může být maskovací manévr. Ten člověk neřekne Ježíšovi do očí, že o Něho nestojí, protože je posedlý, protože je jiného ducha a nemá zájem o pravého Boha, ale schová se za obavy, co by Ježíšovo učení mohlo udělat se společenstvím jako celkem. „Přišel jsi nás zahubit?“
Ve své podstatě ovšem platí, že s Ježíšem každá posedlost končí. Nečisté nemá před Ježíšem šanci. Ať už se maskuje, jak chce. V tomto smyslu, i kdyby jeden nečistý duch mluvil za celou partu nečistých, tak vyjadřuje prostou skutečnost, že s Ježíšem přichází změna, že přichází nové časy. I nečistý ví, jak se věci mají. „Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Výrok, který bychom mohli jindy považovat za vyjádření velké víry, je zde vyjádřením absolutní nevěry. Nezáleží totiž na tom, co přesně se říká, ale co se tím vyjádřením myslí. A zde je za tím slovem strach. Místo aby poznání, že Ježíš je svatý Boží, vedlo k jistotě, že mě má Bůh rád, tak se třesu, že to zlé ve mně neobstojí. Zvláštní logika.
Sestry a bratři, i v nás často zavládne strach místo pevné víry v Boha. Jsou sklony, kterých jsme se ještě nezbavili, i když žijeme podle nás křesťansky a často jsme přítomni ve shromáždění Božího lidu, potřebujeme se také zbavit svých nečistých sklonů, svých falešných a pokřivených představ, svých omylů, které držíme, kterých se tak neradi sami od sebe vzdáváme, i když si třeba i uvědomujeme, jak moc nám škodí.
Všichni jsme v zajetí určitých nečistých sil. Všichni jsme křehcí a zranitelní. Nikdo z nás není bez viny a bez poskvrny. Ano, to potvrzuje i apoštol Pavel když píše: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ Ř 3, 23. A my, když posloucháme Ježíšovo slovo, býváme v pokušení se nějak vykroutit z Ježíšových nároků, které na nás klade. Také se nám někdy chce říct: „Co je ti do nás, Ježíši?“ To, v čem jsme si zvykli žít, chceme zachovat, i kdyby nás to mělo zničit.
Je šokující, že Ježíšovi stačí slovo a nečistý duch z člověka vychází. Sice s křikem, ale je pryč. Proč tedy nejsou všichni svobodní? Proč se mnohdy nedaří lidi jejich pout vůbec zbavit? Asi proto, že mnoho lidí zůstane u onoho úvodního výkřiku: „Co je ti do nás, Ježíši.“ Nepustit si Ježíše k tělu. Nenechat Ho, aby mohl působit.
Slyšíme-li příběhy o tom, co Ježíš činil, jak učil, jsme schopni i říct, že je svatý Boží. Dokud nepoznáme sami na sobě, že Ježíš má obrovskou sílu, že je v Něm něco přitažlivého, tak je to všechno k ničemu. Pavlovo slovo z druhého čtení nás oslovuje tím, že nás upozorňuje, abychom si nebyli až tak jisti, že už jsme něco plně poznali. Pořad máme důvod od Pána se učit, pořád je tu důvod, abychom byli spolu, ať už online nebo přímo v kostele. Je na nás, zda Ježíše odeženeme, nebo jestli Ho necháme, aby v nás naplno působil. Teprve ve chvíli, kdy Ho necháme pracovat, pochopíme úžas lidí, kteří byli tehdy svědky toho, jak nečistý duch opustil onoho člověka. I my užasneme a sami na sobě poznáme, jak dobré je, když v nás působí místo nečistého ducha Duch svatý. Amen.
Phanuel Osweto 31. ledna 2021