První čtení z Písma: Exodus 17, 3–7 Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a protože pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“
Druhé čtení z Písma: Římanům 5, 1–8
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
Evangelium: Matouš: 26, 36–38 a 40–41 Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“
Milé sestry a bratři, drazí přátelé!
Minulou neděli jsme s Abramem nastoupili na cestu do země zaslíbené, na cestu pokání. Abram opustil vše, co měl, svoji zemi, své rodiště, svého otce a své dosavadní bohy, a to pro jediného Boha, Boha živého.
Dnes se vydáváme na cestu s Mojžíšem, který stejně jako Abram vyslyšel Hospodinovo volání a stal se jeho nástrojem, jímž Bůh osvobodil svůj lid z egyptského otroctví. Přesně na den, po čtyři sta letech vyšly všechny Hospodinovy zástupy z egyptské země. Byla to noc jejich bdění pro Hospodina. (Ex 12, 42) V tu noc byli všichni s Hospodinem, všichni byli připraveni Jej následovat. Bůh se jim dal poznat a ukázal jim cestu, kterou mají jít. V noci jim svítil, aby nezbloudili a mohli i ve tmě pokračovat v putování. Bůh věděl, že ještě potřebují ve své víře zesílit, než budou schopni se na Něj spolehnout a postavit nepříteli, a proto je vedl raději oklikou a ne přes zemi Pelištejců, kde by jim mohla hrozit válka. A opět to byl Hospodin, kdo pro svůj lid proměnil moře v souš, jen aby jej zachránil. Izrael uviděl velikou moc, kterou osvědčil Hospodin, a pojala jej bázeň. Bázeň před Hospodinem není jen strach, ale i o obdiv a úcta. Uvědomujeme si velikost Boha, jeho sílu, schopnosti, uvědomujeme si, že jediným slovem může vše přivést k životu, ale i zničit. Bázeň před Hospodinem vychází z našeho upřímného vztahu k Němu, a takový vztah probouzí naši lásku k Bohu. Dostává se nám tak pokoje a přístupu k Boží milosti. V naději máme nově otevřenou budoucnost našich životů. Chce se nám křičet radostí, naše srdce samou láskou snad puknou. Vše špatné je za námi, poznali jsme Boha. Snad právě takové pocity prožívali Izraelci po přejití Rákosového moře, když zpívali spolu s Mojžíšem: Hospodin je má záštita, stal se mou spásou. On je můj Bůh. Kdo je jako Ty, tak velkolepý ve svatosti, konající divy? Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil. Hospodin kraluje navěky a navždy. (Ex 15)
Jak je ale pomíjivý takový pocit, jak rychle dokážeme zapomenout, co pro nás Bůh udělal, a objeví se opět pochybnosti: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ Stejně rychle zapomněl i izraelský lid a obořil se na Mojžíše: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ Neslyšíme zde ani náznak po důvěře k Hospodinu.
A snad právě proto je vyvedl Bůh na poušť, do míst, kde nic není, kde nic neroste, kde není voda, nic vhodného pro lidský život, jen aby se naučili Bohu důvěřovat, aby jejich víra těžkostmi zesílila a aby mohli pochopit, že do země zaslíbené mohou dojít jen s Hospodinem. A snad ještě jednu věc měli pochopit, a to, že mají táhnout za jeden provaz, být jednotným společenstvím, že si mají v těžkostech a nedostatku pouště navzájem pomáhat. Naučit se problémům vzdorovat společně, postavit se jim a zvládnout je s pomocí Boží. A to platí i pro nás.
Mojžíš je na začátku cesty, vstupuje s izraelským lidem na poušť a lid stojí před mnohým pokušením. Ježíš po svém křtu strávil čtyřicet dnů na poušti, ďábel Jej pokoušel, ale On obstál, vytrval, bděl s Hospodinem a hle, andělé přistoupili a obsluhovali Ho. Víme tedy, jak vše dopadne, když obstojíme, když se naučíme důvěřovat Hospodinu, i nás budou obsluhovat andělé.
Bdít s Hospodinem znamená být vždy připravený, nebát se převzít odpovědnost za Jeho práci a neupadat do marností tohoto světa. Všude, kde se nacházíme, On bdí s námi. Ježíš chtěl, aby s Ním jeho učedníci bděli, jen jedinou hodinu, oni však usnuli: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?“ (Mt 26, 40) Učedníci usnuli, a co my, dokázali bychom bdít?
Život v dnešní společnosti je hektický, stresující, ráno vstáváme brzy, do práce odcházíme mnohdy bez snídaně, oběd rychle zhltneme, doma učení s dětmi, obstarání domácnosti a večer padneme zbití do postele. S Bohem se v tomto výkonném světě jaksi nepočítá. Pojďme to zkusit změnit, vyslyšme Ježíšovo přání a snažme se s Ním bdít tu jedinou hodinu denně. Není právě nyní, v postní době, čas s tím začít? Vyhraďme si pro Něj hodinku, kdy si můžeme číst v Bibli a rozjímat nad přečteným textem, modlit se. Někdo bude raději v tichu svého pokoje, jinému je bližší strávit tuto hodinu v přírodě. Jak a kde budeme bdít s Ježíšem je jen na nás. Ale snažme se v tomto novém vytrvat, ne nadarmo se říká, že zvyk je železná košile.
Tak jak byla země očištěna potopou a zbyl jen výhonek něčeho nového, schopného života, tak budou s časem i naše srdce zaplavována vodou, která vyplaví veškeré špatnosti a zůstane jen to dobré, to nové, díky čemuž můžeme každé ráno opět vstát a děkovat Bohu, že právě my jsme jeho služebníky, že s Ním můžeme bdít. Amen.
Zdeňka Chaloupková 12. března 2023