Jonáš 4, 1–10; Koloským 1, 9–20;
„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: `Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.´ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: `Co tu stojíte celý den nečinně?´ Odpověděli mu: `Nikdo nás nenajal.´ On jim řekne: `Jděte i vy na mou vinici.´ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: `Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!´ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: `Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!´ On však odpověděl jednomu z nich: `Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?´ Tak budou poslední první a první poslední.“ Matouš 20, 1–16;
Ježíš jednou vyprávěl příběh o nezaměstnaných, který v ekumenickém překladu má titul Podobenství o dělnících na vinici. V tomto podobenství byly dvě skupiny. V obou byli muži, kteří marně hledali práci a neměli co jíst. Jednoho dne však přišel do města majitel vinice a na jednu skupinu z těchto mužů se usmálo štěstí. Dostali práci. Od rána okopávali vinici a mohli se těšit, jak večer dostanou za odměnu denár, za který koupí chléb. Druhá skupina mužů takové štěstí neměla. Celý den marně hledali práci a už se smířili s tím, že večer budou uléhat s prázdným žaludkem. Ale stal se zázrak. Majitel vinice šel večer ještě jednou do města a najal je na práci. Tito poslední pracovali sotva hodinu a již byl čas výplaty. A tu se stala zvláštní věc. Všichni dostali od majitele vinice za svou práci stejně. Jeden denár! – Ti co pracovali 12 hodin, 8 hodin, 6 hodin i ti, co pracovali sotva hodinu.
První měli vztek. Přišlo jim to nespravedlivé a šli si stěžovat. Ta poslední skupina však měla radost, protože s takovou odměnou vůbec nepočítali. Majitel vinice však řekl jednomu z těch prvních, kteří se cítili ukřivdění: „Proč si stěžuješ? Dostal jsi přece, co jsem ti slíbil. Vadí ti snad, že chci být dobrý a pomohl jsem i tvému bližnímu? Je to přece má vinice a já chci, aby z ní měli užitek všichni, kteří hladoví.“
Takový příběh, milí přátelé, nás dráždí a provokuje. Zdá se nám nespravedlivý. Každý měl přece dostat podle svých zásluh. Ale to platí pouze ve světě, kde se každý stará pouze sám o sebe. Ve světě, kde se každý snaží mít víc než druzí. Ale to přece není jediný možný pohled na svět.
Zkusme se podívat na svět očima těch posledních mužů, pro které byl ten denár víc, než si zasloužili. Ti poslední jsou na rozdíl od těch prvních šťastní a vděční! Všichni přitom prožili téměř stejný příběh. Všichni byli chudí a nezaměstnaní. Všichni měli štěstí, že dostali práci. Někteří dřív, někteří o něco později. Večer dostali každý po denáru. Někteří však jsou kvůli tomu denáru naštvaní, zatímco druzí jásají štěstím. Rozdíl mezi nimi je pouze v jiném úhlu pohledu. Ale právě díky tomuto pohledu se může všechno na světě rozzářit nebo zatemnit. V každé chvíli našeho života lze mít totiž z něčeho radost a být vděčný – nebo být na všechny naštvaný a otrávený.
Jinými slovy: naše životy se možná v detailech liší, ale v zásadě jsme na tom všichni stejně. Nic nemáme a každý den něco dostáváme. Každý den nám vychází slunce a máme příležitost změnit něco k dobrému. Každý den se nad námi Pán Bůh slituje a dává nám víc, než si zasloužíme. Ti, kdo to vědí, se mají z čeho radovat a jsou spokojení. Ti, kdo o tom nechtějí slyšet, bývají zklamaní. Pouhý rozdíl v pohledu na život způsobuje, že někdo je vděčný a vyrovnaný, kdežto druhý se cítí ukřivděný a zklamaný.
Slyšeli jsme ze Starého zákona příběh proroka Jonáše. Když Jonáš prošel celým Ninive – jednou či vícekrát, to nevíme, a ohlásil tam Boží soudy, vyšel z města ven a nedaleko od něj si udělal přístřešek s výhledem na město. Tam čekal, až uplyne těch 40 dní, co se bude dít. A ono nic. Jonáš, prorok Hospodinův, prorok živého Boha, se tu chová spíš jako prorok smrti. Zdá se, že asi špatně pochopil své poslání ve městě. Asi myslel, že má ninivským prostě ohlásit jejich hříšnost a zničení města, a že je hotová věc, že to nastane. Ale což neviděl jejich pokání? Buď neviděl – člověk má někdy sklony nevidět, co vidět nechce – nebo si myslel, že jim to stejně nebude nic platné, že Hospodin už se rozhodl je zlikvidovat tak jako tak. Jonáš byl velmi rozezlen. Hněval se na Hospodina. Hněval se, že Hospodin neudělal to, co by byl udělal on, Jonáš, na Jeho místě. Ale neviděl, že ten lid se modlil a všichni činili pokání.
Je to podobné jako s našima očima. Někdo vidí svět jasně a zřetelně. Jiný má vadu očí a všechno vidí zkresleně a rozmazaně. Ale svět je přitom pořád stejný. Problém je pouze v našich očích. Tedy v nás. A právě to nám chce říci Ježíš i ten starozákonní text. Lampou našeho života jsou oči. Všechno záleží na tom, jak se díváme na svět. Kdo v něm vidí Boží dobrotu a lásku, tomu je dobře a je i k druhým milý, přestože má starosti a problémy. Kdo tu dobrotu a lásku nevidí a odmítá, ten si bude stále jen stěžovat.
Křesťanská víra je jedinečná právě v tom, že nabízí jiný pohled na svět a na život. Věřit Ježíši Kristu znamená vidět svět a vlastní život jako něco dobrého, krásného a nadějného. Křesťan je člověk, který ví, že má být stále zač vděčný. Vidí kolem sebe Boží dobrotu, lásku a pomoc. Když ráno vstává, připomíná si, jak mnoho od Pána Boha dostává. Víra nám pomáhá vidět, že Boží dobrota v našem životě nepřestává, ale přichází s každým dnem znovu. Proto můžeme být klidní a trpěliví. I když přichází těžké chvíle a starosti, víme, že Boží milosrdenství je věčné. Amen.
Kázání v neděli 17. září 2017 Phanuel Osweto