I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné. Iz 11, 1–10;
Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: `Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.´ Ř 15, 4–9;
Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Mt 3, 1–12
Apoštol Pavel nám připomíná, že Písmo svaté je zdroj našeho poučení, povzbuzení (útěchy) a naděje. Písmem máme poměřovat všechno, co vidíme kolem sebe, všechny události i to, co se nám děje. Adventní doba je vhodným časem, abychom si ještě intenzivněji uvědomovali, jakým darem Písmo svaté je pro posilu, formaci i oživení víry.
Starozákonní proroctví Izajášovo mluví o daru nového života tam, kde už nebyl. Z mrtvého zbytku stromu (pařezu) vzejde proutek, který vydá ovoce. Je to obraz nevídané naděje a moci Boží. Udělat z něčeho mrtvého něco živého. A nejen živého, ale také plodného. Tento obraz je povzbuzením pro nás, že u Boha není nic nemožného.
V dějinách Izraele mluví obraz z Izajášova proroctví o králi Chizkijášovi, který se pokusil o reformu a obnovení Hospodinova kultu v Izraeli. Chizkijáš činil to, co je správné v Hospodinových očích, tak jak to činil jeho duchovní otec David. Doufal v Hospodina, Boha Izraele, přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho, dbal na jeho přikázání, jak je Hospodin vydal Mojžíšovi. A Hospodin byl s ním. Ve všem, co podnikl, měl úspěch. A za jeho dnů mělo Judsko pokoj od nepřátel.
Křesťané později v tomto proutku z pařezu Jišajova rozpoznali osobu Ježíše Krista, který naplnil a ještě naplní toto prorocké slovo v plnosti. Nicméně obraz proutku vyrůstajícího z kmene stromu může být blízkým obrazem i každého z nás. I my byli ze smrti hříchu Bohem probuzeni do nového života, abychom vydávali ovoce Ducha svatého.
Pravý Boží služebník se vyznačuje duchem Hospodinovým = Duchem svatým, který je zdrojem potřebných vlastností a darů: moudrosti a rozumnosti; rady a bohatýrské síly; poznání a bázně Boží. Nám, kdo jsme přijali svátost biřmování, by Izajášova slova měla být velice dobře známá. Mohla by nám v adventu sloužit jako zpovědní zrcadlo, jak na tom po přijetí této svátosti jsme – jako jednotlivci, i jako společenství.
Díky působení Ducha svatého v nás získáváme a rozvíjíme mimořádné kvality, které jinak nelze získat přirozenou cestou. Připomeňme si, k čemu tyto dary slouží: moudrost – označuje náš vztah k Bohu. Moudrý není ten, kdo toho o Bohu mnoho ví, ale ten, kdo žije tak, jak se Bohu líbí, a hledá to, co se Bohu líbí. Rozumnost – umožňuje nám rozpoznávat dobré a zlé; ne podle sebe, ale podle Božích měřítek, podle Božího pohledu. Když víme, co se Bohu líbí a co ne, máme dle toho žít. Jenže, jak to známe ze zkušenosti, to, že víme, že něco dělat máme a něco ne – neznamená, že to taky budeme dělat. Že se vždy rozhodneme pro dobro. Musíme mít k tomu také sílu a vůli. Potřebujeme radu a bohatýrskou sílu. Sílu zapřít sebe sama. Potřebujeme sebeovládání, abychom byli schopni odolat pokušení, abychom dokázali v pravý čas zapřít sebe sama. Poznání – nejde o intelektuální poznání. Jde o blízkost a intenzitu vztahu mezi námi a Bohem. Bázeň – je počátkem moudrosti. Vědomí si Boží velikosti a převahy a naší omezenosti a malosti.
Máme tyto dary? A pokud je nemáme nebo nemáme v takové míře, jakou bychom si přáli, toužíme po nich, prosíme za ně? Považujeme je za něco, bez čeho je náš vztah k Bohu nějak neúplný? Prosíme za ně jako jednotlivci nebo i jako společenství? Dary Ducha svatého jsou důležité i pro život křesťanského společenství – pro kvalitu vztahů bratří a sester uvnitř něj.
Jednak je to schopnost soudu: Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši… Přejme si pro sebe, i pro naše společenství, abychom nebyli jen povrchními pozorovateli a soudci druhých, ale měli Ježíšova ducha.
Prorok Izajáš ukazuje působení Boží moci jako síly, která vede k pokoji a vzájemnému souladu nejen mezi lidmi, ale proniká i veškeré Boží stvoření. Staví nám před oči obraz plný harmonie a pokoje. Působení těch, v nichž je Duch svatý, proměňuje nejen lidskou společnost, ale také svět, v němž žijí. Nastává soulad, který má dopad na všechno živé. A je to Hospodin, který umožňuje tento stav.
Proto je potřeba obrátit cele svou pozornost k Bohu jako dárci pokoje a spravedlnosti. K vládci Božího království a dárci tohoto nového věku. Současně ukazuje i na toho, který má přijít – Hospodinova služebníka par excellence – Ježíše Krista.
Jan Křtitel vystupuje na poušti s požadavkem pokání, protože se přiblížilo království nebeské (Boží). Bůh je blízko. Jan je hlasem, který lid volá k Bohu.
A lidé na jeho volání slyší – opouštějí své domovy u Jordánu, vyznávají své hříchy a nechávají se křtít na znamení pokání. Křest je viditelným znamením otevřenosti Božímu slovu, Boží blízkosti. Je znamením jejich touhy začít a žít svůj vztah k Bohu jinak, nově. Prohloubit svou zbožnost. I proto, že formální náboženství nestačí (a nikdy nestačilo). Nestačí vnější zdání, nestačí zaštiťovat se původem Abrahamovým. Právě proto, že ten, který přichází, nesoudí podle vnějšího zdání, ale vidí do srdce člověka.
Jan Křtitel to jasně ukazuje na farizejích a saducejích. Příkladnou a mnohými obdivovanou zbožnost farizeů podrobuje Jan nesmlouvavé kritice. Nestačí-li zbožnost a snaha po dokonalosti v plnění Božích nařízení a nasazení farizeů, může stačit naše? Jaká je naše zbožnost? Na čem je založena?
Saduceové byli chrámoví kněží. Může být chrám, bohoslužba a oběti zárukou pravé zbožnosti? A jak jsme na tom my během bohoslužebných shromáždění? Jak prožíváme liturgii? Kolik ze sebe dáváme Bohu během ní? Proměňuje nás? Formuje nás? I naše postoje víry budou přezkoušeny soudem – sekerou a ohněm. Soudit nás bude Ježíš Kristus sám. V Něm se Boží království ke každému z nás přiblížilo. Ježíš přišel a stále přichází do života každého z nás jako ten, kdo ponořuje do Ducha svatého, do ohně. Je to ten, kdo čistí mlat, kdo nám ukazuje, co v našem životě je skutečným ovocem a co nikoli.
Cesta k Bohu se nám otevírá skrze křest vodou a křest Ducha svatého. Janův křest uvádí do společenství těch, kdo očekávají brzký příchod Mesiáše a s ním příchod Božího království, nového věku. Vytváří se společenství učedníků – okolo Jana Křtitele a později okolo Ježíše Krista. Janův křest budou udílet též Ježíšovi učedníci až do doby, kdy Ježíš ustanoví jeho novou podobu a smysl, kterou užívá křesťanská církev dnes.
Ti, kdo přijali a vyznali ve křtu Ježíše jako svého Spasitele a Pána, kdo jsou ochotni činit pokání, obnovovat se duchovním smýšlením, ti, kdo se v Ježíši Kristu smířili s Bohem, kdo žijí z Jeho odpuštění, ti vytvářejí křesťanské společenství. A to je (a má být) přes všechny problémy, které v něm jsou, vznikají a budou vznikat, „viditelnou ochutnávkou“ Božího království. Jak o tom mluví ve svém listu apoštol Pavel: Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
Bůh sjednocuje nás, kteří jsme jinak různí a odlišní – povahou, charakterovými vlastnostmi, temperamentem, intelektem, vzděláním, sociálním postavením, věkem, a umožňuje nám v Duchu svatém přijímat se vzájemně za bratry a sestry. Bůh nabízí dary Ducha svatého, k naší proměně i proměně světa kolem nás.
Advent je dobou, kdy očekáváme a vyhlížíme příchod Páně – kéž Pán Ježíš Kristus v Duchu svatém přichází do našeho života, do našeho společenství, do našeho národa i do celého světa a formuje ho ke svému obrazu. Amen.
Kázání v neděli 4. prosince 2016 Ivana Doubravová, kazatelka NO CČSH Slaný