Gn 3,8–15; 2K 4, 13–5,1
Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ Toto pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“ Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Mk 3, 20–35
Zeptám se, kdy jste naposled spáchali hřích? Ty, ty, Vy? Je tato otázka patřičná, je třeba si ji pokládat? A proč zrovna na toto nepříjemné téma? To se dneska nenosí…. Budete se mnou nejspíše souhlasit, když řeknu, že Písmo je plné pojednání o hříchu, takže to asi nebude jen tak. Vezměme si hned úvodní pojednání o Stvořitelových úspěšných úkonech, z nichž dýše idyla dokonalého tvoření. Pak přichází na scénu člověk se svým protějškem. Jedva se trochu rozkoukají na konci 2. kap. Genesis, přichází 3. kapitola s nápisem Vzpoura člověka proti Stvořiteli. Takže vlastně hned na počátku Písma čteme o hříchu.
A není se co divit, protože hřích, to je skutečně zásadní biblický pojem označující nebezpečnou skutečnost ohrožující člověka. Seznamujeme se s ním ve zdánlivě malicherné rozmíšce týkající se snězení jablka. Tato příhoda však má popsat podstatu hříšného jednání člověka. Ukazuje jeho vratkost, sklon nedodržovat příkazy a nechuť podřizovat se autoritě. Nakonec i snahu svalit vinu na někoho jiného. Objevuje se zde sice had našeptávač, který nabádá k přestupku, ovšem člověk v podstatě rád přijímá jeho argumenty ve své touze po bohorovnosti.
Zaměřme se však na naše čtení. Hospodin volá Adama a Evu. „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ popisuje Adam svoji situaci. Nejde ani tak o fyzickou nahotu, jak nám tuto příhodu často zachycují nejslavnější malířská díla minulosti. I v nich však skrze zobrazenou materii prosvítá duchovní obsah, a to, že člověk je nahý i vnitřně, zbavený ochrany Boží pečeti dokonalosti. Stvořený původně k Božímu obrazu, tedy s mírou svobody, ztrácí tuto jistotu a už hříchem poznamenaný zažívá prvé okamžiky nejistoty, zranitelnosti hříšného tvora, a z toho pramenící strach. „Slyšel jsem tě a bál jsem se!“ prozrazuje na sebe Adam.
Toto místo v Písmu zachycuje chvíle, kdy svět odpadá od dokonalosti, jíž se těšil v okamžiku stvoření. První lidé nedokážou nakládat se svou svobodou ke svému prospěchu a štěstí. Ztrácejí tuto výsadu a musejí opustit to, po čem budou celý život vědomě či nevědomky toužit, a sice společenství se svým Stvořitelem. Každý náš čin, myšlenka, které jsou v rozporu s Božími nároky, odmítnutí poslušnosti či podlehnutí pokušení zasahovat do Božích úradků člověka vždy vzdaluje od Hospodina. A to se navíc můžeme ocitnout v situacích, které se na prvý pohled mohou jevit v souladu s Božím plánem, a ve svých důsledcích skončíme podobně jako bibličtí prarodiče. Hřích prostě člověka dokáže pomýlit, vždyť ho doprovází od počátků, rozrostl se, proměňoval svoji vnější podobu, aby se přizpůsobil době, avšak v základu jde vždy o stejné, vzdálit člověka od Boha a od Božích plánů na uvedení do šťastného a plného života.
Řekli jsme, že Písmo je hlavně o hříchu. Kdybychom toto tvrzení neupřesnili, podobali bychom se řadě sdělovacích prostředků, které se s oblibou zmiňují hlavně o tom špatném. Avšak Písmo je inspirované, je dobrým Božím slovem pro nás, proto nám zprostředkovává i to, jak se s hříchem vypořádat, jak se před ním účinně bránit, hovoří o Božích nástrojích i pomoci.
Pavel ve svém listu Korintským zdůrazňuje moc víry a důvěry v Hospodina, ty dokáží člověka povznést nad jeho nedokonalost a milostí Kristovy oběti přivést do společenství Božích dětí. Ve svém listu nás ubezpečuje: „Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi.“
Ano, Bible nepíše jen o hříchu a jeho mzdě smrti. Bible před hříchem varuje, ukazuje, kam člověka svede, ale nabádá především k tomu, aby člověk hříchu nepodlehl. Je plná krásných míst o Boží touze přivést člověka co nejblíže k sobě, nabídek spolupráce, která nás ochrání před nejrůznějšími mocnostmi, démony, svody, slabostmi, pokušeními, samolibostí a svévolí. A nevyjde-li to hned, je zde znovu napřažená Boží ruka s pomocí a odpuštěním pro ty, kteří v sobě najdou tolik odvahy, aby si své hříchy přiznali.
Řekli jsme si, že hřích člověka vytrhává z Božího společenství. Je to, jako když dítě něco provede. A protože se bojí trestu či pokárání, straní se rodičů, ačkoli touží po jejich milosrdném odpuštění. Ten strach ho může vyhnat až domu, vést k dalším přestupkům, které se mohou vršit i v touze přehlušit v sobě vědomí, že nečiní dobře.
Pocity viny, hříchu, porušení příkazu mají ničící dopad nejen na lidské, ale i na Boží děti. Jejich psychika se hroutí, jistoty a pravdy ztrácejí na své přesvědčivosti. Takový chudák se ztrácí nejen svým blízkým, ale i sám sobě. Dusivý příkrov viny však dokáže citlivý rodič snadno rozehnat láskyplným objetím a vlídným slovem, jež v dětské představě zveličelý přestupek odčiní vhodným pokáráním a vysvětlením. Tak i Boží náruč zůstává otevřená pro každého. Každý má možnost přiznat si své pochybení, vyznat je, využít Božího milosrdenství a vstoupit na cestu do Božího království, chcete-li, jít vlastně opačným směrem, kterým se kdysi ubírali vyhnaní Adam a Eva.
V historii lidstva jistě nalezneme množství příkladů lidí, kteří na takové cestě došli do Boží blízkosti. Avšak jistě je ještě mnohem více těch, o kterých ani nevíme, vždyť i blahoslavenství hovoří o tichých a nenápadných lidech žijících Bohu jako o blahoslavených. Boží lidé nejsou, jak se říká, z tohoto světa, avšak jsou zde pro tento svět, jsou solí země a světlem světa. Rozhánějí tmu hříchu a osvětlují krásu a moc lásky. Svítí druhým na cestu. A zmiňuje se o nich i sám Pán Ježíš ve slovech Markova evangelia, když zakládá společenství nové rodiny, společenství rodiny těch, kteří plní Boží vůli: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
To není novodobé rozbíjení tradičních životních jistot a základů společnosti. To je naopak jejich potvrzení, avšak to vše musí stát na snaze a vůli naplňovat svým životem Boží přikázání, být si vědom lidské slabosti vedoucí ke hříchu a plně se opřít o Pána Boha tak, že Ho cele pustíme do svého života, třeba skrze účast na životě společenství církve či pomocí osobního duchovního života, ale především uvědoměním si významu i velikosti Ježíšovy oběti a jejího pokorného přijetí, které stojí v základu života a víry každého křesťana. A to je cesta skutečně na celý život. Amen.
Kázání 10. června 2018 Miloš Feller