Izajáš 8, 23 – 9, 1–4; Židům 3, 1–5 ;
Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: `Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.´ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Matouš 4, 12–17
Milí bratři a sestry, pokoj vám!
Dnes nasloucháme vyprávění evangelisty Matouše o počátku Ježíšova veřejného působení. Je zřejmé, že podobně jako v Markově evangeliu i podle Matouše začíná Ježíšovo veřejné působení po Jeho křtu v Jordánu a po pokušeních, která vítězně zvládl na poušti. Přesněji řečeno: Ježíš zahajuje své veřejné působení, když „uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn“ (Mt 4, 12). Pán Ježíš odchází do Galileje, do země, z níž pocházel a z níž také přišel za Janem Křtitelem do Judska.
Matouš nám ukazuje Ježíšovo rozhodnutí odebrat se do Kafarnaa „při moři v území Zabulonově a Neftalímově“. Ale tyto názvy samotné evokují exil a rozptýlení Izraele. Naplňuje se tedy slovo proroka Izajáše: „Lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti“ (Mt 4, 16; Iz 9, 1). Ano, spása oné země, jak ji viděl starozákonní prorok Izajáš, se začíná naplňovat skrze Ježíšovu přítomnost a Jeho působení.
Když se tam Ježíš dostal, neprodleně začal hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4, 17). Stejnou zvěst, jak jistě pamatujeme, stejnou zvěst přinášel lidem Jan Křtitel (srov. Mt 3, 2) – je tak zřejmé, že Ježíš se jasně rozhodl pokračovat v poslání svého předchůdce. Také Ježíš volá lidi k obrácení, tedy k tomu, aby začali znovu, aby se vraceli k Bohu. Ježíš však klade důraz na to, že se „přiblížilo nebeské království“, neboť toto království je přítomno v Jeho osobě. To je radostná zvěst a také pravý zdroj našeho obrácení: jsme voláni k přijetí působení, které Hospodin naplňuje v Ježíšovi, Jehož životem je evangelium, radostná zvěst o spáse pro všechny lidi.
Při pokračování v Janově díle Ježíš potvrzuje, že Jana poslal Pán Bůh a teď je potřeba v té Janově službě pokračovat. Když někdo už není a na svém místě chybí, Pán Bůh očekává, že se díla ujme nový služebník. A tohle je důležité dílo: Lidé nesmějí zůstat bez Božího slova a bez Boží lásky. O to se začne starat Ježíš. Pán Ježíš poznal, že lidem něco pomůže ještě víc: Pán Bůh sám. Vydá se mezi lidi, kteří trpí proto, že jsou bez Boha.
Z opuštěného kraje od Jordánu Ježíš se tedy vydá do hustě obydlené Galileje. Opustí dokonce i Nazaret, kde žila Jeho rodina a v Galileji si vybere přímořské obchodní město Kafarnaum. Je to na území, o kterém již před sedmi stoletími kázal prorok Izajáš, že je to kraj stínu smrti. Nic pěkného. Tam ovšem nežili ti, kteří chtěli slyšet Jana Křtitele. Nebyli tam židé, kteří znali Mojžíšův zákon. Galilea pohanů – tak se tomu kraji říkalo. Tam žili všelijací přistěhovalci a přes moře přijížděly všelijaké pochybné existence, které přivážely možná i své modly a náboženství. Všechno se tam míchalo. Takže Ježíš určitě nešel do nějakého soukromého klidu, kde by Mu nic nehrozilo. Dokonce si mezi galilejskými obyvateli našel své učedníky, které pak nazval přáteli! Stal se bratrem těm lidem bydlícím v temnotách.
Proč to všechno? Proč se tam dostal Pán Ježíš? Proč šel mezi ty, kteří na tom byli nejhůř? Jestli někde, tak právě v Galileji pohanů si lidé měli důvod myslet, že svět je temné místo, kde vyhrává ten, kdo má větší sílu, větší svaly a víc peněz a známostí. Tam jde Ježíš proto, aby se splnilo, co ten starý prorok Izajáš prorokoval: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ Jak je to v naší době? Žijeme také v temnotě? Ovšem, smíme říct ano, neboť i kolem nás vládnou většinou ti, kteří mají sílu, víc peněz a na Pána Boha tolik nemyslí.
Lid bydlící v temnotách uvidí velké světlo. O tom Pán Ježíš začal kázat. Aby lidé věděli, že Bůh chce být s tímto světem. I s Galileou pohanů. Když za sebou zavřeme dveře kostela a vyjdeme ven, vyjdeme do naší Galiley pohanů. Tam si lidé myslí, že je svět bez Boha. Každý si žije podle svého. Hledají si své modly a své jistoty, každý jinak, a těm slouží. Svět bez Boha známe, ale ne Boha bez světa. Ježíš, který do našeho světa přišel, nám říká, že není Bůh bez světa. Proto nedal na ďáblovo lákání a nabídky všech království světa a jejich lesku. Zůstal věrný jedinému a kázal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
Toto, sestry a bratři, je to evangelium, které máme slyšet. Když lidé, kteří už nic pěkného nečekají, takové zvěstování slyší, tak dostanou naději, že nejsou zapomenuti. Že nejsou odepsaní. Čiňte pokání! – To znamená: „Můžete se změnit. Jde to. Pokuste se o to. Má to smysl!“ Je to jako jasné světlo rozsvícené na temné cestě. Světlo, které září, takže se za ním dá jít a neztratíte se. Tohle světlo potřebují lidé v každé době. Potřebují slyšet, že Boží svět nepatří do pohádek, do legend ani do minulosti, ale je nám blízko a kvůli němu stojí za to změnit svůj život. Opustit zlé skutky, skutky tmy a začít žít tak, aby to působilo potěšení a pomoc našemu životu před Bohem i před druhými lidmi, kteří s námi žijí v jednom domě, v jednom městě nebo v jedné zemi. Ať už je to Kafarnaum při moři nebo Kladno ve Středočeském kraji. Tam i zde můžeme slyšet Ježíšova kázání. Když posloucháme Ježíše, tak se nám spolu s Jeho Slovem ukazuje, co je to království nebeské. Buďme mu věrni, jak i apoštol Pavel nás vyzýval ve dnešním čtení z listu Židům. „… vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘.“ Buďme Mu věrní a držme se toho, co se od Něj každý den naučíme. Amen.
Kázání v neděli 22. ledna 2017 Phanuel Osweto