První čtení: Izajáš 44, 6–8 Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.“
Druhé čtení: Římanům 8, 12–27 Bratři, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Evangelium: Matouš 13, 24–30 Ježíš jim předložil jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: »Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?« On jim odpověděl: »To udělal nepřítel.« Sluhové mu řeknou: »Máme jít a plevel vytrhat?« On však odpoví: »Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.«“
Pokoj vám, sestry a bratři!
Mnohem populárnější než podobenství o rozsévači, které jsme slyšeli minulý týden, je podobenství o plevelu mezi pšenicí. Nachází se pouze u evangelisty Matouše. V podobenství o rozsévači jsme se zabývali otázkou, proč mnozí lidé odpadají od víry a nedrží se Božího slova. Dnes stojíme před jinou otázkou. Jak si poradit s tím, že i mezi věřícími, i v Kristově církvi, se nachází zlo?
Tato otázka provází křesťany již mnoho let. Často slýcháme dotaz, jak je možné, že někdo, kdo se hlásí Kristu, může páchat zločiny, lhát, ba i vraždit. Dodnes se musíme vypořádávat s otázkou, jak je možné, že to byly právě křesťanské instituce, které v minulosti tak často působily bolest, válčily, zneužívaly světskou moc a mučily a popravovaly své kritiky. Jak je možné, že tolik zla vnesla do světa právě církev? Nedávno, když jsme vzpomínali na smrt Mistra Jana Husa, jsem se opět nad těmito otázkami zamyslel. Víme však, že nejen v českých dějinách, ale i jinde po celém světě často slyšíme o zlu přímo v církvi.
Ježíš nám ve svém podobenství chce říct, že toto zlo není vinou Hospodina. Ježíš jasně odmítá, že by lidské zlo bylo už v samotné podstatě člověka a církve. Hospodář zasel dobré semeno. A Ježíš přišel jako dobré Boží slovo mezi nás.
Na otázku po původu lidské zloby a nenávisti nám však toto podobenství moc neodpoví. Vystačí si se slovem nepřítel. Nepoví, kdo tím nepřítelem je, ani jak ho poznat. Ale byl to nepřítel, kdo zasel plevel do pšenice. Později Ježíš řekne, že tím nepřítelem je ďábel, ale kdo nebo co je vlastně ďábel a jakou má či nemá moc, to už nevysvětlí. A zřejmě nám to v tuto chvíli musí stačit. Hlavní je, že původ zla mezi námi není v Božím slově. Není Božím záměrem. Je to plevel odjinud.
Nepřítele v tomto podobenství a stejně tak hada v knize Genesis a ďábla na jiných místech můžeme pochopit jako obrazné zosobnění – personifikaci podstaty Hříchu jako takového. Hříchu, který přichází zvenčí, a vítězit nad ním lze jen, když se dáme vést Božím Duchem, jak nám píše apoštol ve druhém dnešním čtení.
Závažnější a bolestivější upozornění Ježíšova podobenství je, že v tomto čase, i přes příchod Božího slova mezi nás, i přes přijetí a pochopení Boží lásky, je zlo zvenčí s námi stále velmi těsně spjato. A evangelista Matouš tu chce řešit praktickou otázku – co tedy s tím?
Každý z nás, kdo má nějaký záhonek nebo pracuje v zemědělství, ví, že práce s plevelem není nic zábavného. Naopak je to dřina, aby ten záhonek vypadal hezky. Co udělat s plevelem: aby už nikdy nerostl a my nemuseli klečet v záhoně a rýpat ho ven… Záhonek možná takhle vyčistit jde, dokonce i celé pole, když mají zemědělci postřiky.
Ale teď si to představme mezi lidmi. Například tady v kostele: Pomohlo by nám, kdybychom se nějak vytřídili? Třeba, že by chodili na bohoslužby jen ti, co pěkně zpívají, aby to v kostele pěkně znělo? Nebo jen ti, co znají dobře biblické příběhy, nebo snad ti, kteří si umějí nachystat modlitbu, která nás bere u srdce? Nebo ti, kteří jsou ochotni dávat hodně peněz do sbírky? Vždycky by se to někomu líbilo, mít to kolem sebe pěkně uklizené, vytříděné, srovnané, čitelné. Ale – možná sami cítíte – nebylo by to úplně ono.
A hlavně, když roste Boží království, tak to naše třídění vůbec nepotřebuje. Já jsem teď zmínil „když roste Boží království“. Představme si nějaké příběhy, z kterých by bylo jasné, že Boží království někde začalo růst. Napadá mě doba Vánoc, když se narodil Ježíš. Anebo když pak Ježíš chodil mezi lidi a někoho uzdravil, nabídl přátelství odstrčenému, dodal odvahu člověku, kterého předtím jen ponižovali – to byly docela zřetelné klíčky, zelenající se rostlinky Božího Království.
Ano, a učedníci se starali. A my v tom nejsme moc jiní – máme vždycky starost: není Boží království na ten náš svět moc slabé? Neměl by nejdřív přijet nějaký Boží buldozer, který by to tady pro to Boží království pěkně srovnal, odhrnul pryč všechno křoví, kamení, aby tu mohlo růst jen Boží království? Anebo – neměl by nás Pán Bůh vybavit nějakým postřikovačem na všechny škůdce, aby se Božímu království lépe rostlo?
Takhle se každou chvíli staráme. Takhle se staraly i zástupy kolem Ježíše, ti, co rádi poslouchali Jeho kázání a příběhy, že Boží království už je tady. A proto jim Ježíš vyprávěl další příběh. Příběh o tom, jak je to s Božím královstvím, poslechneme si ho znovu: „…jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: »Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?« On jim odpověděl: »To udělal nepřítel.« Sluhové mu řeknou: »Máme jít a plevel vytrhat?« On však odpoví: »Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.«“
Takhle je to podle Ježíšova vyprávění s Božím královstvím. Takhle má tedy odolnost, tak dobrá, tak odolná je Jeho setba. Nevadí Mu, že roste na poli, kde někdo přidal plevel. Vyroste tam, odolá a přinese dobrou žeň. Ježíš ho klidně nechává růst mezi vším, čeho my se bojíme jako škůdce a zhoubce: Seje a nechává růst lásku a pravdu mezi lží a nenávistí. Seje a nechává růst lidskost uprostřed nelidskosti. Svobodu uprostřed malých a velkých otroctví. Seje lásku uprostřed nenávistí a nechává ji růst. Ježíš seje tu opravdu dobrou setbu všude, kam přijde, v důvěře, že vydrží.
A my ji můžeme nechat růst a z Ježíšovy důvěry v opravdu dobrou setbu čerpat svou vlastní důvěru a třeba i chuť stávat se dobrou setbou. Horlivých služebníků, ochotných sbírat plevel, vytrhávat, pročišťovat, vždy se nějakých pár najde. Méně už je těch, kteří místo toho zrají a nesou dobrý užitek, kde je zrovna potřeba. Ale právě kvůli takovým Ježíš svůj příběh vypráví.
Amen.
Phanuel Osweto 19. července 2020