Jeremjáš 11, 18–20; Jakubův 3, 16–4, 3.7-8a;
Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Marek 10, 35–45
Milí v Kristu, dovolte na úvod dnešního kázání takový malý citát z novin s nadpisem První vesmírný turista u Měsíce. Fascinující zážitek si dopřeje japonský miliardář. První turista na světě se vydá na cestu kolem Měsíce. Americká společnost SpaceX miliardáře Elona Muska zveřejnila identitu účastníka plánovaného kosmického letu. Je jím dvaačtyřicetiletý japonský miliardář, rockový hudebník, sběratel umění a módní magnát Yusaku Maezawa. Na palubě mohutné rakety Big Falcon (BFR) vyletí v roce 2023 na oběžnou dráhu Měsíce, který obkrouží a vrátí se zase zpátky na Zemi. Cesta má trvat zhruba pět dní. Takto zněla zpráva v aktualne.cz tento týden v úterý.
Proč to všechno říkám? Protože v člověku je pořád zakořeněná touha po úspěchu, po tom, aby byl první a nejlepší. Z jedné strany je to určitě chvályhodné, protože to pomáhá třeba i technologickému rozvoji. A my lidé jsme povoláni, abychom dosahovali dobrých výsledků. Z druhé strany je to často spojeno s hrdostí a pýchou. A tak každý člověk potřebuje zkoumat své motivy.
I dneska chceme mluvit o naší touze po uznání. Mnozí z Ježíšových učedníků toužili po tom, aby byli někým. A Ježíš jim jednak nastavil zrcadlo, a jednak jim ukázal, jak mohli dosáhnout opravdového úspěchu. Přečtěme si znovu dnešní text. Marek 10, 35–45
Milí přátelé, vidíme tady touhu učedníků, aby byli někým! A vidíme taky Ježíše, který ukazuje, že jediná cesta k tomu, aby někdo měl nějakou pozici, je cesta pokorné služby. Takže vidíme, k čemu i nás táhne naše lidská přirozenost a k čemu nás volá Pán Ježíš! Podívejme se spolu na to!
Lidská přirozenost nás vede k tomu, abychom byli někým. Vede nás k touze, aby k nám lidé vzhlíželi. A samozřejmě, jako u každého hříchu, i tady je to individuální. Někdo s touto oblastí nemá téměř problém. Někdo s tím musí bojovat pořád, protože hrozně touží po uznání. Podle psychologů je to mnohdy ovlivněno i výchovou. Když děti vyrůstaly bez uznání nebo ve stínu svých starších, a tedy úspěšnějších sourozenců, bývají v této oblasti často zranitelní.
Jan s Jakubem taky toužili po jakémsi uznání, po výsostném postavení. Četli jsme, že toužili, aby po vyvýšení Ježíše seděli po jeho pravici a levici. Nevíme, odkud přesně se ta myšlenka vzala. Možná dokonce nebyla z jejich hlavy, ale z hlavy jejich matky Salome. Evangelista Matouš píše, že s nimi za Ježíšem přišla i ona.
Z jedné strany je to úžasné, když jde matkám o to, aby jejich děti byly blízko Ježíše. A já chci povzbudit všechny matky, ale také otce, abyste se vytrvale modlili, aby vaše děti byly blízko Ježíši. A pokud nejsou, modlete se horlivě, aby si je Pán Ježíš k sobě přitáhl. A modlete se, i když už jim je 30 nebo třeba 50. Pořád jste matky a otcové. Volejte o milost a proste, aby vaše děti nemusely věčně zahynout, ale aby mohly přijít k Ježíši.
Ale tady šlo asi o něco jiného než o zápas o víru. A ať už to bylo z hlavy matky nebo dětí, šlo tady o nějaké postavení. Byla tady snaha urvat si vysoké posty. Jak už jsem řekl, ta snaha je mezi lidmi od nepaměti. Lidé se rvou o posty po celém světě, a to většinou proto, že z toho plynou značné výhody. Vlastně historie je plná příběhů, kdy se lidé rvali o posty. V českých dějinách jen si vzpomeňme na mnohé zápasy o trůny – víme o Boleslavovi – příběh bratrovraha. A děje se to dodnes. A to nejen v politice. My lidé totiž toužíme být někým.
Ježíš na tuto žádost učedníků reaguje tím, že jim vysvětluje, že jej, a tedy i je, čeká cesta utrpení. Nejde tady o postavení, jde tady o cenu, kterou je třeba zaplatit, a to cenu nejvyšší – cenu života. A pak Ježíš říká: „Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ (v. 40)
A potom přicházejí do příběhu ostatní učedníci. Co o nich čteme: Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. (v. 41) Samozřejmě, jak jinak. Víte, dokáži si představit, co si možná i někteří z nich mysleli, když slyšeli prosbu Jakuba a Jana. Možná litovali, že ten nápad nedostali oni. Možná si nadávali, že s tím nepřišli sami. Ale když slyšeli, jak je Ježíš pokáral, tak se svorně nahněvali na naše bratry. A i tím se vlastně nad ně povyšovali.
Jak typické, jak lidské. Takoví byli učedníci. A aby toho nebylo málo, dovolte, abych vám přečetl ještě jeden text, který popisuje situaci, jaká se odehrála o nějakou dobu dříve. Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ (Marek 9, 33–35)
Ježíš byl obdivován zástupy. A trochu té slávy zbylo i na učedníky. Ale oni ji moc neuměli unést. Byli pyšní. A dokonce se ještě mezi sebou hádali, kdo z nich je větší, kdo je důležitější. Ježíš, jak nám píše prorok Jeremjáš, je ten důvěřivý beránek na porážku, ukazuje učedníkům, kdo je pokornější služebník. Ale jen o něco později přicházejí Jakub s Janem a zase si nárokují výsady.
Ano, je to smutné, ale tak reálné. Takoví jsme. Chceme něco znamenat. Někdy se takto bijeme o pozice v práci, někdy v rodině, někde možná i ve sboru. A modlím se, aby tomu u nás tak nebylo. Ale nám všem tady dnes Pán Bůh staví zrcadlo. Jaký jsem já? O co mi jde? Jak to vypadá s mojí pýchou a hrdostí?
Jaké je východisko z této situace? No obecně řečeno pokání. Prosba o odpuštění. Ale jak žít, abychom se uměli vzepřít té naší touze pořád vynikat? Ježíš učedníkům říká, jak mají žít křesťané. Poslouchejme znovu jeho slova: „…kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (v. 43–44)
Ježíš tady nekritizuje, že někdo chce být první. Nekritizuje, když někdo chce být prezidentem či poslancem. Nekritizuje, když někdo chce být ředitelem či mistrem. Nekritizuje, když někdo chce být biskupem či pastorem. Naopak On to schvaluje. Ale říká, že cesta k takovéto pozici je cesta pokorné služby. Ten, kdo se umí pokořit a sloužit druhým, ten je zralý pro to, aby druhé vedl. Ten, kdo je pyšný a jen se hrabe do pozic, ten nikdy dobrým vedoucím nebude.
A tak Ježíš tady před nás klade výzvu. Je to výzva ke službě. Jsme voláni, abychom se stali služebníky. My máme dnes s odvahou zkoumat, z jakých kořenů vyrůstá naše nesvornost a nejrůznější rozdělení, která ohrožují náš vztah s Bohem. Apoštol Jakub tento kořen vidí v nezřízené touze po vlastnictví, která vyvolává konflikty nejprve v nitru člověka, následně pak ve vztazích k druhým lidem a v konečném důsledku rozvrací právě vztah člověka s Bohem, takže pak ztrácí smysl se vůbec modlit a modlitba se stává pokryteckou zástěrkou vnitřní prázdnoty. Žijeme v době, kdy lidé nemají moc zájem poslouchat náboženské řeči. Ale oni se dívají, jak žijeme. Buďme služebníky. To je to největší svědectví. Amen.
Kázání 23. září 2018 Phanuel Osweto