Iz 5, 1–7; Fp 3, 4b–14
Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: `Na mého syna budou mít přece ohled!´ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!´ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka. Mt 21, 33–46
Pokoj a láska našeho Pána Ježíše Krista ať zůstává s vámi. Připomeňme si na úvod, sestry a bratři, Pavlova slova v listu Filipským:
Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
Bratři a sestry, běháte nebo běhali jste rádi? Běželi jste někdy delší úsek? Takový běh, to je jeden ze sportů, který klade na člověka a jeho vytrvalost značné nároky. Právě tady si můžeme říct: už nemůžeš, tak přidej – a nefňukej! Když Pavel hovoří o běhu, tak nemá na mysli nějaký sprint, kdy je cíl velmi jasně vidět. Myslím, že tu hovoří o vytrvalostním běhu, o takovém nasazení, které musí vytrvat, kdy za první zatáčkou nemůžeme vzdát. Takový běh není hotový za pár sekund, nestojí po stranách publikum a nadšeně nepovzbuzuje a netleská. Zde se prostě přemisťujeme z bodu A do bodu B po docela dlouhý čas, vlastně lze říct od kolébky do hrobu. Dovolíte-li, ještě se přidržím Pavlova příměru běžeckého úsilí a poprosím vás, abyste si představili obraz hromadného běhu, takového, který je skutečně masívní, vlastně běží všichni. A jak to vypadá? Sledujte tento životní závod se mnou ve fiktivní reportáži:
Ano, vpředu se drží doopravdy vycvičení závodníci, běží lehce, jako by je cosi nadnášelo, jejich nohy se snad ani nedotýkají zemského povrchu. A kdyby jenom to, oni se navíc usmívají, běh jim viditelně působí radost a potěšení. Pro mnohé je to těžko pochopitelné.
V delším závěsu za nimi již ne tak lehce běží další skupina, za těmi solitéry mírně zaostává, ale je na nich zajímavé, jak drží pospolu, snad se i podpírají, rukama si předávají sílu, je to skutečně semknutý útvar, z něhož jen zřídka někdo vypadne. Běží s menší lehkostí, ale drží se.
No a za nimi to vypadá již hůře. Zdá se, že tito závodníci nedocenili význam přípravy, hůře hledají cestu, zakopávají a padají, dokonce si i občas podrážejí nohy, najdeme mezi nimi takové, kteří závod vzdávají a jen se vlečou kolem trasy. Zajímavé je, že jiní se do ní zase vracejí po delší pauze a kupodivu, náhle se krásně rozbíhají a běží a běží…
Tolik reportážní vstup.
Prostě vytrvalostní běh je plný překvapení a rozhodně není fádní, člověka prověří stejně tak jako život, sáhne nám na dno, zúročí zodpovědnost naší přípravy, naše síly, rozvinutí schopností a předpokladů, vytrvalost a umění si poručit.
Tak jako na závodníky občas někde čeká občerstvovací stanice, můžeme něco podobného nalézt i životě. Místo, kde pramení živá, životodárná voda. Co voda, přímo víno, víno lisované na dobré vinici, která plodí k radosti hospodáře, k radosti toho, kdo ji zbudoval. Zde každý, kdo běží běh života, nalezne občerstvení a posilu k dalšímu běhu.
Pavel píše, že běží svůj běh. Může se zdát, jako by běžel sám. Ale my víme, že často s ním byli spolupracovníci, Timoteus, Barnabáš, Titus, že často pobýval ve sborech, zkrátka žil ve spojení s ostatními. Navíc – a to je nejdůležitější – Pavel žil v nejtěsnějším spojení s Ježíšem Kristem. A my si toto privilegium vlastně můžeme dovolit též. Není to zcela zadarmo, však Pavel nás na to upozorňuje: Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.
Je to s podivem, sestry a bratři, jaké milníky nás na naší cestě mohou potkat. Chceme se přece mít dobře, chceme, aby se naše děti měly dobře, a přece to nestačí, pokud se zaměříme pouze na materiální a světské věci. Každý člověk to cítí, ale ne každý se tomu podřídí, každý má šanci, ale ne každý ji využije. To nejjednodušší, co může hledající zkusit, je zajít do církve. Toto ale může být občas kámen úrazu – co zde najde? Jaká to bude vinice? Nezabíjejí oni takhle náhodou hospodářova syna, nezabíjím ho takhle náhodou také já nebo ty?
Je to zodpovědnost, zodpovědnost za církev, za své bližní, za rodinu, sestry a bratry. Každý tuto zodpovědnost má, dostává ji, když se narodí, a o to citlivěji si ji může uvědomit, stane-li se věřícím a členem církevního společenství. Zde si může plně ujasnit všechny souvislosti, jakou posilu může získat společným usilováním, že se zde setkává s Ježíšem Kristem při sdílení, soustředění, dovolené, charitativních akcích.
Proto je tak důležité podílet se na životě sboru, čerpat od něj a také dávat – každý tím, čím byl obdarován. Nikdo není tak chudý, že by neměl čím přispět, každý je pro sbor vždy a všude potřebný, každý jsme dělníkem na vinici Páně. A abych řekl pravdu, nedokážu si představit opravdovou osobní zbožnost neposilovanou životem ve společenství.
Tak se tedy buduje plodná vinice a takovou vinicí je sbor, který dbá na svého Pána a s láskou naplňuje jeho příkazy.
Určitě není náhodou, že v Písmu nalezneme několikrát právě texty o vinici, tedy o sborech a církvi. To je to místo, kde Kristus žije, kde je hlavou svého těla, svého lide, církve.
Je to Boží dar mít křesťanský sbor. Važme si toho. Je to dar, ale i výzva a příležitost. A buďme za to vděčni. Amen.
Kázání v neděli 8. října 2017 Miloš Feller