První čtení: 2 Královská 4, 42–44 Potom přišel jakýsi muž z Baal-šališi a přinesl muži Božímu chléb z prvního obilí, dvacet ječných chlebů, a v ranci čerstvé obilí. Elíša řekl: „Dej to lidu, ať jedí.“ Ten, který mu přisluhoval, namítl: „Cožpak to mohu předložit stu mužů?“ Ale on odvětil: „Dej to lidu, ať jedí, neboť toto praví Hospodin: »Budou jíst a ještě zůstane.«“ Předložil jim to a oni jedli a ještě zůstalo podle Hospodinova slova.
Druhé čtení: 1 Jan 4, 16–20 Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.
Evangelium: Jan 6, 1–15 Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.
Pokoj vám sestry a bratři!
Na mnoha místech v Bibli čteme o zázračném nasycení lidu. Dnešní texty nám nabízejí dokonce dva takové příběhy, které se odehrávaly ve velmi odlišném časovém horizontu. První příběh se odehrává v polovině 9. stol. př. Kr. a patří do zpráv o mocných činech proroka Elíši. Máme zachyceno, jak prorok Elíša prohlásí Boží zaslíbení, že i to nejmenší v očích člověka je podle Boha dostatečné. Toto zaslíbení se stává skutečností. Hospodin skutečně nasytí hladové!
V době Pána Ježíše se toto Hospodinovo slovo naplní. Ve druhém příběhu se potkáme s Ježíšem, který právě přichází na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji a se svými učedníky vystupuje na nějakou horu a tam se posadí. A když se Ježíš rozhlédne, vidí, že se k Němu blíží „četný zástup“. Přichází velké množství lidí. Tak velké množství lidí, že ti Jeho nejbližší spolupracovníci, učedníci, jen rezignovaně, až téměř zoufale pokrčí rameny: ne, o tyto lidi se my postarat nedovedeme, to nezvládneme.
Možná se zdá, že i Ježíšovi dělají ty masy lidí kolem starost: Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ (Jan 6, 5) Když se zamyslíme nad tímto veršem, může nás kromě jiného zaujmout otázka: Co stojí v základu Ježíšových slov? Odpověď nám může nabídnout jiné čtení – evangelista Marek, který tlumočí Ježíšův postoj: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka. (Mk 8, 2–3)
Když budeme moc odvážní, smíme říct, že lítost je plodem lásky. A lítost je motorem účinné pomoci. Ježíš miluje lidi a není mu jedno, když strádají jakýmkoli způsobem. K tomuto tématu jsem si vzpomněl, jak lidé nedávno pomáhali v tornádem poničených oblastech na Moravě. Ukázala se lidská sounáležitost a solidarita. A nemusíme myslet jen na takové činy, abychom pochopili, že láska je výsostnou cestou sociálního života. Ale každá odpovědnost a závazek vyplývající z tohoto aktu čerpá z lásky, která je podle Ježíšova učení syntézou celého Zákona – milovat Boha a svého bližního (srov. Mt 22, 36–40). Takové učení nám dává pravou náplň osobního vztahu k Bohu a k bližnímu; je principem nejenom mikro-vztahů: přátelských, rodinných a vztahů uvnitř malých skupin, ale také makro-vztahů: sociálních a ekonomických vztahů.
Vzpomeňme si na známá slova apoštola Pavla: A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. (1 K 13, 3). A apoštol Jan o pravé lásce k Bohu píše: Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1 Jan 4, 20)
Pokusme se pohlížet na lidi kolem nás se zalíbením, s láskou, která probouzí soucit, lítost, touhu spolupracovat, sdílet podobný úděl. Nesnažme se obchodovat před Boží tvář se skutky milosrdenství. Doufám, že se tak spíše neděje, ale nabízí se nám příležitost znovu tyto skutečnosti přehlédnout.
Měli bychom být ale věrní slovu, které jsme vyslechli, a proto jsem povinen doplnit, že evangelista Jan nezdůrazňuje jako ostatní evangelisté hlavně materiálně-sociální aspekt v tom příběhu o nasycení, ale i kristologický aspekt. Jinými srozumitelnějšími slovy: klíčem k pochopení smyslu Janovy zprávy je verš: Byly blízko židovské svátky velikonoční. (Jan 6, 4). Ježíš od tělesného nasycení postupuje mnohem dál. Vyučuje přítomné o jednom z velikých významů Velikonoc. O své podivuhodné přítomnosti pokaždé, když se scházíme.
Čtěme však dál: To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. (Jan 6, 6). Co Ježíš věděl, že chce učinit? Chce manifestovat, že On se chce stát darem a nasycením každému, který k Němu bude přicházet. Chce zjevit svou moc. A to i v následujících chvílích, kdy budeme opakovat Jeho slova ve Večeři Páně.
K jakým závěrům vedou naše texty? Věřím, že si především znovu uvědomujeme to, že víra v Ježíše Krista, víra v Boha, by měla vést k tomu, abychom očekávali víc, než je vidět, a víc, než kam až sahá naše zkušenost. Pokud je Ježíš opravdu Pánem našeho života, neměli bychom od Něj očekávat nic malého, měli bychom se povznést nad naše vlastní očekávání, protože On ví, co chce učinit.
Tak jako učedníky chce Bůh vést i nás z této dominantní pozice k plnějšímu porozumění událostem, které nás v životě potkávají, a tak prohloubit naší víru. Vždyť sám Ježíš říkal: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“
Pokud je tedy možné vírou přemístit horu, je nám ještě něco nemožné? Věřím, že Ježíš jako Pán však nechce pro lidskou pošetilost přemísťovat hory, jinak bychom měli na naší planetě zemětřesení každý den, ale že spíše touží přemístit a svrhnout hory v našich srdcích a odstranit to, co nám brání vidět výše, než jsou naše současné obzory, a tak zahlédnout Jeho království, které nastoluje na zemi.
Dnešní texty nás proto mají společně vyzvat k tomu, abychom si uvědomovali v našich životech tu nejdůležitější poznámku o tom, že Bůh ví, co chce dělat, a tak očekávali Jeho jednání v našich životech, a to ve všech oblastech, když říkáme, že v Boha věříme a že Mu důvěřujeme. Udělejme krok víry a spoléhejme se na Něj, neboť Bůh sám ví, co chce dělat. Jemu není nic nemožné a Bůh sám je naším pastýřem, který se o nás postará jak v duchovním, tak i v materiálním zabezpečení našeho života, a to i kdybychom šli jakoukoliv cestou.
Phanuel Osweto 25. července 2021