Exodus 20, 1–17; 1 K 1, 18–25;
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: `Horlivost pro tvůj dům mne stráví.´ Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. Jan 2, 13–22
Sestry a bratří, opět se scházíme, abychom otevřeli svá srdce Božímu slovu, které dnes slyšíme. Je to také den chvály, jak jsme na začátku zpívali. Chceme děkovat a myslet na Boží věcí. Máme před sebou v Janově evangeliu gesto, které Ježíš učinil v Jeruzalémě u příležitosti velikonočních svátků. Je to jediný biblický příběh, ve kterém Ježíš není ten hodný, laskavý a zachraňující. Je rozhněvaný a chová se divně agresivně. Zpřevrací stoly s penězi, uplete si bič a vyhání z chrámového nádvoří ty, kteří tam provozují naprosto legální a povolený způsob obchodování. Není to jen o tom, že se i křesťan může někdy rozčílit. Ježíšovy činy jsou znamením. Chce jimi říct ještě něco hlubšího, než je na první pohled vidět.
V předcházejícím příběhu evangelista Jan píše, jak Ježíš v Káni Galilejské proměnil na svatbě vodu ve víno a učinil tak počátek svých znamení a zjevil svou slávu (Jan 2, 11). Dobrá, proměnit vodu ve víno, to chápeme jako znamení Jeho lásky, je v tom touha pomoci, aby svatba nedopadla bez vína trapně. Bůh chce skrze Ježíše lidem pomáhat. Ale proč dělá takový povyk v jeruzalémském chrámě, když se tam všecko děje správně a podle Mojžíšova zákona? K oběti bylo potřeba koupit obětní zvíře – a nesmělo se platit římskými penězi, ale zvláštní chrámovou měnou. Směnárníci i prodavači obětních zvířat dělali to, co bylo nutné ke správnému chodu bohoslužby. Tak to Hospodin sám nařídil. Nikdo Ježíšovu konání nerozuměl. Ani učedníci.
To podstatné, oč tu jde, je význam chrámu jako místa setkávání s Hospodinem. Každému Židu bylo jasné, že to nejde jen tak, objevit se před Boží tváří. Člověk je přece hříšník, a tak musí nejdřív se svou vinou něco udělat, nějak ji odčinit, smířit. Chce-li se objevit před Bohem, musí přinést oběť, aby si uvědomil, že Boží laskavý pohled na něj není nic samozřejmého. Proto musí dát najevo svou lítost a na důkaz lítosti přinést oběť. Tak to ustanovuje Mojžíšův zákon.
Jenže Ježíš vidí, že oběti a celý ten náboženský provoz nevede k tomu, že by lidé žili poslušněji, že by byli v důvěrném vztahu s Bohem. Že by Zákon zrcadlil Boží lásku a pokornou oddanost lidí. Je to spíš naopak: lidé mají dojem, že když přinesou oběť, Bůh jim musí odpustit. Zvíře si koupili, a tak měli na odpuštění nárok. Oběť pak fungovala automaticky, sama od sebe, a o jejich vztah k Bohu při tom vůbec nešlo. Prostě: dobře míněné kultické zákony se míjely účinkem. Nevedly lidi blíž k Bohu a k větší pokoře a poslušnosti.
Ježíšův hněv, se kterým zpřevracel stoly směnárníků a vyhnal prodavače zvířat, je výrazem zklamání nad tím, jak se dá náboženství zneužít. Jak prázdné mohou být zbožné rituály a jak falešně mohou člověka ukolébat v pocitu, že už to má s Bohem vyřízeno. A možná je ve hře také Jeho osobní situace: Ježíš začíná tušit, že za hřích bude potřeba zaplatit skutečnou lidskou krví, Jeho vlastní krví. Aby byl jednou provždy smířen Bůh a lidé. V tom je přece Jeho poslání jako Božího Syna.
Teprve po Velkém pátku a Velikonoční neděli se učedníci rozpomněli na tuhle scénu a pochopili. Ano, chrám je přece místo setkání člověka s Bohem. Místo, kde hříšný člověk může Boha najít. Proto na něm Židé tolik lpěli. Jenže v době sepisování evangelií už byl chrám zbořen. První křesťané se scházeli po domech. A přesto věřili, že je Bůh skrze vzkříšeného Krista mezi nimi. Teprve teď učedníkům docházelo, co Ježíš myslel tou záhadnou větou, kterou brali farizeové doslova: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím. (J 2, 19). Myslel sám sebe. Své tělo jako chrám, který bude zničen, obětován.
A to znamená, že podmínky pro setkávání s Bohem se od Velikonoc radikálně změnily! Od Ježíšovy smrti na Golgotě je setkání s Bohem pro člověka, pro nás, možné jen skrze Něho a s Ním a v Něm. K Bohu můžeme jen skrze Ježíše. Evangelista Jan to pak zopakuje v různých formulacích: Ježíš říká: já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Ježíš je cesta k Bohu. On je těmi otevřenými dveřmi, které vedou před Boží trůn.
A oběti už nejsou potřeba. Oběti měly usmířit Boha jako projev lidské lítosti. Bůh se teď rozhodl pro naprosto nové, radikální řešení, pro obrácenou cestu: Bůh sám lituje toho, že jsme takoví hříšníci. Projevuje lítost místo nás a také místo nás přináší oběť. Ježíš je oběť Boží lítosti nad námi, nad naším hříchem. Tak strašně nás má rád. Ježíš říkal: Nikdo nemá tak velikou lásku jako ten, kdo položí svůj život za přátele. To je smysl Ježíšovy oběti: projev té největší možné lásky, která sebe obětuje, aby druhé zachránila.
Takhle učedníci teprve po vzkříšení pochopili smysl Ježíšovy smrti. Na Golgotě také nerozuměli tomu, proč Ho Bůh nezachránil. Proč Ježíš nesestoupil s kříže a neukázal svou moc. Ukázal velikost své lásky. Bůh až k smrti miluje hříšníka a sám sebe za něj obětuje.
Když tohle člověk pochopí, pochopí i slova apoštola Pavla, která jsme dnes četli – že Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. My už k Bohu nemusíme přicházet s úzkostí a nejistotou, snažit se Mu zalíbit nějakými dary, oběťmi nebo dobrými skutky. Přicházíme k Pánu Bohu s jistotou, že jsme milováni právě takoví, jací jsme! Z hříchu nás nevysvobodí nic, co můžeme sami udělat nebo obětovat. Vysvobozuje nás Bůh sám, odpouští a dává nám místo špíny hříchu znovu čistý štít.
Jestli máme Pánu Bohu přinášet nějakou oběť – pak jedině oběť díků, oběť rtů, kterými chválíme a děkujeme. Vždyť každý den máme za co. Amen.
Kázání v neděli 4. března 2018 Phanuel Osweto