Skutky 23, 6–10; 1 Korintským 15, 12–19;
Přišli k němu někteří ze saduceů – ti popírají vzkříšení – a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám ustanovil: `Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.´ Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný. Jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“ Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení. A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina `Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým´. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ Někteří ze zákoníků na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl.“ A už se neodvážili položit mu jinou otázku. Lukáš 20, 27–40
Sestry a bratři, pokoj vám!
Evangelijní text pro dnešní kázání nás informuje, že za Pánem Ježíšem přišli zástupci další skupiny, která tvořila velkou část židovského velerady – saduceové. Saduceové byli původně potomky Sádoka, což byl velekněz za vlády krále Šalamouna. Později získali potomci Sádoka výsadní velekněžské právo. Jenom z tohoto rodu pocházeli velekněží v Izraeli. Velký vliv měli potom po návratu z babylónského zajetí. V době Pána Ježíše Krista to byla spíše politická skupina, kterou už nelze ztotožnit pouze s potomky Sádokovými, nicméně zde zůstávaly velmi těsné vztahy s kněžími a židovskou aristokracií. Podívejme se společně na to, jak tuto skupinu popisuje Lukáš: Přišli k němu někteří ze saduceů – ti popírají vzkříšení – a otázali se ho… Lukáš 20, 27
Lukáš tady popisuje saduceje jako ty, kdo popírají vzkříšení. Dobře to můžeme vidět v textu, kde apoštol Pavel využil tohoto jejich přesvědčení: Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí. Skutky 23, 6–8
Je potřeba, abychom ještě zmínili, že tito saduceové nebyli žádnými ateisty. Oni nepopírali Boží existenci. Dokonce stavěli na Božím Slově, ale uznávali jenom prvních pět knih Mojžíšových. Neuznávali vzkříšení z mrtvých a soud, neuznávali existenci duchovního světa – andělů a démonů. Měli za to, že dobro a zlo je otázkou lidské vůle a lidského rozhodnutí. Tudíž popírali ústní tradici a v tom se tvrdě rozcházeli s farizeji. Kladli důraz na rituální čistotu, na to, že všechno v chrámu musí probíhat přesně tak, jak to předepisuje Mojžíš, zatímco farizeové – díky výkladu zákona a ústní tradici – mohli mnoho věcí změnit. Takže mezi oběma skupinami bylo velké napětí. Tito saduceové, kteří popírají vzkříšení, tedy nyní přišli za Pánem Ježíšem s další otázkou. „Mistře, Mojžíš nám ustanovil: `Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. ´ Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný. Jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali dětí a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“ Lukáš 20, 28–33
Saduceové přicházejí s teologickou otázkou – zdá se, že mají problém. Byl to problém stejně závažný, jako jsou závažné některé otázky ohledně Boha, které často slyšíme. Takové otázky vždycky odhalují něco mnohem závažnějšího, co se skrývá uvnitř člověka.
Tento týden jsem mluvil s jednou paní, která nějakou dobu ve svém životě navštěvovala církev. Už dlouho ale nikam nechodí, a když jsem jí zeptal, proč nechce znovu chodit do kostela, odpověděla, že každá církev si myslí, že má pravdu, a přitom je v těch církvích mnoho problémů. Možná má ta žena pravdu, a často to tak je – ale i kdyby byly církve sebehorší, tak to nikomu nedává právo přestat hledat Boha a Jeho království. Často je to spíš výmluva, kterou lidé používají. Lidé někdy kladou podobné otázky, a jejich jediným cílem je ospravedlnit sebe sama. Mohou to být otázky typu: Může Bůh stvořit kámen, který by neunesl? Nebo: Odkud vzal Kain ženu? Nebo: Když Bůh existuje, proč umírají nevinné děti, a tak podobně. … Tyto otázky mají většinou zakrýt tvrdost srdce, nevěru a neochotu sklonit se před Stvořitelem. Ale žádná taková nebo jiná výmluva neobstojí před svatým Bohem, až budeme jednou před Jeho soudem.
Podobné otázky ale mohou také klást věřící – a znovu je to většinou proto, aby nemuseli poslechnout Boha. Může se jednat o těžké teologické otázky, jako je jistota spasení nebo otázka vyvolení, nebo to jsou otázky, které odvádějí pozornost ode mě k druhým – ten druhý se chová tak a tak, a proto se já nemusím chovat zbožně, nemusím být trpělivý, pokorný, ….
Všimněme si v našem textu, jak saduceové nazývají Pána. Říkají mu: Mistře. Hned se tady projevuje pokrytectví – říkají sice mistře, ale přistupují k Pánu s velkou dávkou sarkasmu a v podstatě s pohrdáním. Ty jsi ten velký teolog. Ty jsi ten moudrý. Máme tady problém. Jejich problém se týká něčeho, čemu se říká levirátní manželství. Šlo o to, že když se někdo oženil a potom zemřel a neměl potomka, tak si jeho ženu měl vzít jeho bratr a zplodit s ní potomka, který ale nesl jméno zemřelého. Tak měli zachovat jeho jméno v Izraeli (viz také Dt. 25, 5 a Gn 38, 8). Bylo to praktické nařízení, které hodně souviselo s tehdejší kulturou. Ovšem saduceové na tomto nařízení postavili „důkaz“ o tom, že není vzkříšení.
Saduceové tedy vymysleli takto absurdní situaci a chtěli zesměšnit celý koncept vzkříšení z mrtvých. Jejich myšlenka byla taková: Jestliže je absurdní takto popsaná situace, potom je stejně absurdní také vzkříšení. Jejich otázka byla čistě sarkastická. Oni přece nevěřili ve vzkříšení. Chtěli jenom zkoušet Ježíše. Nešlo jim o žádnou odpověď. Šlo jim o to, ukázat, jak hloupé a absurdní je vzkříšení z mrtvých. Podívejme se na to, jak Pán odpovídá na jejich otázku. Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.“ Lukáš 20, 34–36
Ježíš ve své odpovědi ukazuje na to, jak ohromný je rozdíl mezi současností a budoucností. Ježíš dále upřesňuje, že Bůh není Bohem mrtvých, je Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův. Kristova slova jsou pravdivá, protože Kristus je pravda. My víme, že evangelisté dokumentovali několik případů, kdy za Ježíšem chodili lidi a snažili se Ho nachytat různými otázkami. Kristus pokaždé odpověděl, aniž by se nechal chytit do pasti. Proto byli tito narušitelé stále nevraživější. Kdybychom mohli mít vždycky rozlišovací schopnosti jako Kristus, lépe bychom dokázali odhadnout, co je v člověku.
Můžeme to dokázat, pokud budeme lidmi modlitby a budeme mít vnitřní život. Mohli bychom pochopit spousty věcí a nemuseli bychom ztrácet čas jen otázkami a diskuzemi. Živý je někdo, kdo se modlí, kdo miluje ve jménu Krista pokorného a skromného.
Jestliže není vzkříšení z mrtvých, tak žijeme jenom prázdným a mrtvým náboženstvím. Naše životy jsou ubohé a bez významu. Navíc, vzkříšení je něco, z čeho se jako křesťané můžeme radovat a na co se máme těšit. Vzkříšení nám pomáhá v těžkostech, ve chvílích, které vypadají beznadějně, při pokušení a také ve chvílích, kdy si s hrůzou uvědomujeme svůj hřích. V takových chvílích si potřebujeme připomínat, že přijde den, kdy se Pán vrátí a kdy budeme vzkříšeni. Kdy dostaneme nová těla, která už nebudou podléhat zkáze hříchu. A Písmo nám, moji milí, připomíná, že ten den je blízko. Amen.
Kázání v neděli 6. listopadu 2016 Phanuel Osweto