První čtení: Jr 23, 23–29 Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem? Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův.“ „Slyšel jsem, co říkají proroci, kteří v mém jménu prorokují klam. Říkají: »Měl jsem sen, měl jsem sen.« Jak dlouho ještě? Je něco v srdci proroků, kteří prorokují klam, a proroků, kteří prorokují lest svých srdcí? Myslí si, že mé jméno vymýtí z paměti mého lidu svými sny, které si navzájem vypravují? Tak jako zapomněli na mé jméno jejich otcové kvůli Baalovi? Prorok, který má sen, ať vypravuje sen, ale kdo má mé slovo, ať mluví mé slovo pravdivě.“ Co je slámě do obilí? je výrok Hospodinův. Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?“
Druhé čtení: Žd 11, 29–12, 2 Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími. Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
Evangelium L 12, 49–57 Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ Také zástupům řekl: „Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?
Milé sestry, milí bratři, dovolte mi v úvodu vyjádřit potěšení z našeho setkání. Člověka potěší vidět známé tváře a je radostné setkat se s tvářemi novými. K povzdechnutí je, že někteří z těch skalních, kteří zde měli být, letos chybějí. Ať jim Pán žehná i vědomím, že na ně myslíme.
Máme pro dnešek velice podnětné texty. Mohlo by se začít jakýmkoli. Vybral jsem si Jeremiášův výrok, kterým bych, když dovolíte, začal. Zní: Co je slámě po obilí? Samozřejmě tato jeho otázka není myšlena jako záminka či výzva k nějakým elitářským rozmíškám. Je to prosté konstatování o rozdílném lidském nasměrování. Nakonec Jeremiáš k tomu v dalším textu dodává na vysvětlenou zmínku o časté lidské slabosti, jak dokážeme na Pána Boha zapomenout, když se mu vzdálíme – v našich podmínkách to může být třeba na dovolené, po odchodu z bohoslužby, mezi nevěřícími kamarády či kolegy. Text zní takto: Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem? Vlastně se nám zde ukazuje, jak to někdy s námi některými může být. Tedy na jedné straně sláma a na druhé obilí – povšechné, často i okázalé pánbíčkování oproti opravdovému vztahu s Pánem, který je hluboko v srdci i nitru a člověka provází po celý den.
Četli jsme dále o Izraelských, kteří s vírou prošli Rákosovým mořem. Jak přesvědčivě to ukazuje, že Pán Bůh své vyvolené neopouští, že s vírou je možné uskutečňovat plány a projekty, jež by se mnohdy mohly zdát nerealizovatelné. Je však třeba nespoléhat jen na lidské schopnosti. V Bohu je síla, na něj se musíme spolehnout. Pán své věrné podepře svou rukou. Vždyť má proto také pro ně připraveno patřičné bohatství darů, z nichž je možné čerpat.
Když si toto vše přebereme, tak nakonec i naše zdejší sejití je jedním z takových darů. Jsou to vlastně jakési duchovní lázně, v nichž lze načerpat opravdovou duchovní posilu, která dokáže po návratu dlouhou dobu přilévat Boží síly při našem každodenním životě. A navíc potěšitelné je, že toto platí pro každého z nás, ba dokonce je zde ještě jeden krásný moment, že totiž každý, kdo tu je, je hrozně důležitý, zapadá jako článek společenství a svou přítomností a třeba i činností toto společenství nenahraditelně obohacuje.
A tak si uvědomme, že tento čas, co jsme společně zde, je adresným Božím oslovením, je to čas nabídnutý nám naším Pánem. Snažme se proto, aby se nás netýkalo Ježíšovo varování z evangelijního čtení: Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Toto naše sejití není erohácká dovolená izolovaných jedinců a skupinek. Je to společenství shromážděné ve jménu Ježíše Krista a sjednocované Duchem svatým. V listu Židům je tato myšlenka vyjádřena následovně: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.
I náš zdejší pobyt, jak bylo naznačeno, je součástí běhu našeho života. Nemusíme sprintovat a štvát se fyzicky, i když to je také zdravé, ale především sprintujme v naší touze být co nejhlouběji sjednoceni s naším Pánem.
Ve druhém čtení jsme také četli o hříchu a přítěžích, jež nás mohou na naší cestě za Ježíšem mást a svádět na scestí. Určitě všichni dobře víme, že toho nejsme nikdo ušetřen, že sami sobě jsme pastí, sami dáváme satanovi příležitost svádět nás a s naší pomocí i druhé, a že to umí velice chytře. S tím musíme na naší cestě za Pánem Ježíšem počítat a snažit se s tím vyrovnat. A právě zdejší pobyt, náš společný pobyt je nám posilou, často i ochranou před takovými poklesky a kotrmelci. Je patřičné však ihned dodat, že nikdo nejsme bez chyby, že často poklesneme i padneme, avšak právě v takových chvílích, v čase naší slabosti přichází možnost projevit opravdovost naší víry – v naší touze a spolehnutí se na Boží milost, milosrdenství, jehož hloubku si nedokážeme ani představit. Pak zbývá jen v pokoře pokleknout a říct: Pane, vím, že nestačím, že se podílím na Ježíšových mukách, smiluj se, podrž mě a pozdvihni svým Duchem svatým … Modlitba plynoucí z utrápené duše. … A tady je ten moment, kdy na v úvodu zmíněné slámě vypučí obilný květ. Nemusí to přijít hned, Pán ví, kdy je nejsprávnější čas. Tady se rodí zkušenost a následné zažité nevyvratitelné přesvědčení o Boží pomoci a přítomnosti v našem životě. Ano, Pán se dotýká naší duše, jde totiž s námi a je s námi, to jenom my nebýváme s ním. Až v oněch těžkých chvílích nám bývá dáno se mu otevřít.
Zkušenost s Bohem je zásadní a Pán Ježíš nás do takovéto zkušenosti a přesvědčení uvádí. Ne každému je dáno tím projít. Nakonec Ježíš o tom sám mluví: Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni. Lidé jsou opravdu rozdílní a velice často se nedokážou dohodnout a ani sjednotit. Jde jim často především o to prosadit svou, své ego povýšit nad druhé a předvést se. A v duchovních otázkách to snad můžeme vidět ještě více. Přitom i zde platí milovat druhého jako sebe sama a nebýt přesvědčen o své nadřazenosti a naprosté pravdě, protože každý má svou cestu, která by však měla vést ke stejnému cíli. Víme, že Pán Ježíš hovoří v souvislosti s tímto výrokem i o ohni, ohni, který vše prověří a nedobré spálí. Zní to docela krutě, ale uvědomíme-li si, že jde o život, o náš život, který zde žijeme a který docela snadno můžeme promrhat, pak je taková důraznost zcela na místě. Všichni máme příležitost přijmout Boží nabídku, ale ne všichni na ni slyšíme a jsme schopni ji vzít vážně. Dobře víme, kolik našich blízkých Boží nabídky a naše pobídky prostě jen slyší. Je rozdělení v našich rodinách a my se můžeme jen modlit a svědčit, protože víra je především Boží milostí a darem, za které musíme neustále děkovat a také o ně prosit, abychom byli oním obilím a nikoli slámou, abychom vydali úrodu, kterou Bůh od nás očekává, a netrčeli jen prázdně k obloze. Ať nám proto Pán Bůh zdejší pobyt požehná a vede nás a buduje svým Duchem svatým. Amen.
Miloš Feller kázání na sborovém letním soustředění 14. srpna 2022