První čtení: Izajáš 11, 1–10 I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné.
Druhé čtení: Římanům 15, 4–12 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: `Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.´ A dále je řečeno: `Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.´ A opět: `Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.´ A Izajáš k tomu říká: `Přijde potomek Jišajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.´
Evangelium: Matouš 3, 1–12 Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izajáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“
Z dnešního čtení ze Starého zákona slyšíme velmi silné proroctví proroka Izajáše. Je to proroctví o příchodu Mesiáše. Prorok Izajáš mluví o proutku z Jišajova pařezu. Vzejde z tohoto pařezu výhonek, z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Království Izraele, kdysi tak slavné a mocné, padlo, jako když padne veliký strom. Zůstal pouhý pařez. Prorok oznamuje svému lidu, že z tohoto pařezu vyroste nový život, nová naděje, zrodí se nový potomek z královského rodu Jišajova a Davidova. Tato naděje není jen pro izraelský lid, ale je pro všechny národy, pro všechny lidi. Potvrzují to i slova apoštola Pavla v našem druhém čtení: Přijde potomek Jišajův, povstane, aby vládl národům, pohané v něj budou doufat. (Ř 15, 12). Prorok Izajáš však jde se svým proroctvím ještě dál, vidí, že vláda Bohem daného Krále se projeví v celém stvoření; týká se přírody, týká se lidí i zvířat. Nastane rajská harmonie celého Božího stvoření, která byla narušena zlem a hříchem.
V proroctví Izajáše se vyskytují nejrůznější zvířata. Zdá se, že na jedné straně jsou ta silná dravá zvířata – vlk, lev, medvěd. Pak vidíme také popis těch zvířat na straně druhé, jsou to bezmocná slabá zvířata jako beránek, kůzle, pasoucí se dobytek.
Co nám říká tento obraz? Naše zkušenost z přírody je taková, že v přírodě probíhá neustálý boj. Ve škole nás dokonce učili, že je to boj o přežití. Příroda má často velmi krutou tvář. Silnější požírá slabšího. Izajášovo proroctví můžeme pochopit jako podobenství. Uváděná zvířata můžeme chápat jako lidské vlastnosti. Takto můžeme chápat právě svědectví Izajášovo z 11. kapitoly.
Ještě na dalších místech Bible můžeme vidět používání zvířat pro různé symboly. Lev je sice symbolem síly a moci, ale může být užíván i záporně. Řvoucí lev znamená ďábelské ohrožení (1 Pt 5, 8). Lev je výrazem lidské rozlícenosti (Ž 22, 14). Ve Starém zákoně jsou vlk, medvěd i lev nepřátelé stáda. Nahánějí strach, hubí, ničí a rozhánějí stádo. Ještě dodejme, že v symbolice středověké mystiky byl medvěd zosobněním nemravnosti, lev symbolem pýchy a vlk zase žádostivosti (Royt, J.; Šedinová, H: Slovník symbolů, s. 150).
Náš život ve světě probíhá uprostřed neustálého boje. Jeden spisovatel přirovnal naši společnost k zoologické farmě, kde lidé za cenu ztráty svobody žili v určité jistotě. O současné společnosti zase můžeme říci, že je hodně konzumní. Je to situace, kdy svoboda umožní nejen rozvíjet dobré lidské vlastnosti, ale ve velké míře také špatné a zlé. Prosadí se jen silní a draví lidé. Ti, kteří jdou za svými cíli všemi prostředky. Svoboda se stává příležitostí k sebeprosazování a ne ke vzájemnosti. Smutné je, když se zákony silnějšího začnou uplatňovat i našich rodinách nebo v církvi. Apoštol Pavel varuje: Když jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. (Ga 5, 15). Ještě v našem dnes přečteném textu píše: My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Ř 15, 1–4
Slova apoštola Pavel nám zde otvírají oči, abychom pochopili Izajášovo proroctví. Pochopíme, že Izajáš nepopisuje žádný boj mezi zvířaty a ani mezi lidmi. Naopak v jeho proroctví si představíme nepředstavitelné: soužití lidí nestejné síly, rozdílných vlastností a schopností. To, co si nedovedeme představit, že by bylo možné, nám Boží slovo dokládá. To je veliká vize proroka, kdy vlk s beránkem žijí svorně spolu a lev se živí bylinami. Tato harmonie, vzájemnost a smíření se naplňují v Ježíši Kristu, jehož příchod nám dnes připomíná i další významný prorok Jan Křtitel. Narovnejme cesty, poslouchejme pozorně tuto zvěst, zvěst o spasiteli Ježíši. Ježíš, který přišel na svět jako malé dítě. Jeho život nám z jedné strany připomíná křehkost, slabost a zdánlivou bezmocnost Betlémského dítěte. Ale z druhé strany Ježíš ukončuje smířením boj a přemáhá projevy zla. Tam, kde On působí, tam, kde On nás vede, tam tato harmonie nastává. Ježíš je tím, kdo chce vést i nás. A to je výzva dnešního kázání: Nechat se vést Kristem i uprostřed přítomné lidské dravosti, boje a úzkosti. To je poselství adventu: Nechat se vést Kristem, nechat se vést tímto Božím dítětem, Jeho silou Ducha k pokoji a plnosti života, aby tak již nyní proměňoval naše srdce a náš svět. Amen.
Kázání 8. prosince 2019 Phanuel Osweto