Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže. Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Uslyšela totiž na Moábských polích, že Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb. Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vracely do judské země, vybídla cestou Noemi obě své snachy: „Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže.“ A políbila je. Rozplakaly se hlasitě a namítaly jí: „Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu.“ Ale Noemi jim domlouvala: „Jen se vraťte, mé dcery! Proč byste se mnou chodily? Cožpak mohu ještě zrodit syny, aby se stali vašimi muži? Vraťte se, mé dcery, jděte! Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, čekaly byste proto, až by dospěli? Zdráhaly byste se proto vdát? Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka.“ Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla. Noemi jí řekla: „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!“ Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat. Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“ Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene. Rút 1, 1–22;
Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 1 Jan 4, 7–9
Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: `Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.´ On mu zevnitř odpoví: `Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.´ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Lukáš 11, 5–9
Pokoj vám, sestry a bratři!
V našem sboru každý rok slavíme Den matek, a tak i dnešní bohoslužba je zasvěcena maminkám, ale také babičkám v tomto sboru. A tak vám, maminky i babičky, děkujeme za vše, co jste udělaly a co děláte ve vašich rodinách.
Den matek samotný není jen uznáním toho, že je někdo třeba žena, jako u Mezinárodního dne žen. Jsou věci, které prostě jsou, a jsou věci, kterými se člověk stane, a musí se tím nějak „prokousat“. Některé ženy se stávají matkami a musí se tím probojovat. Stejně tak, jak jsme slyšeli v dnešním příběhu ze starého Zákona. Noemi měla muže, měla dva syny. To znamená 3 muži v domě. Tři ochránci sociálních a společenských práv. Tři jistoty, že Noemi neskončí na ulici. Noemi měla před sebou krásnou budoucnost. Ekonomické zajištění a sociální jistoty. To se stává i nám. Vše vypadá tak slibně, tak krásně se to vyvíjí, vše do sebe zapadá a my jsme šťastní. Ale jak se často říká, štěstí k lidem přichází, na chvíli se rozhlédne a zase odchází.
Nejprve Noemi zemřel manžel a ona zůstala na výchovu svých synů sama. Být matkou často přináší zklamání, a maminky zažívají nejedno trápení. Noemi své syny dobře vychovala, ale chybělo tam to „otcovské postavení“. Chyběla tam pak zřejmě i ta právní stránka jejich manželské smlouvy, v tehdejší době naprosto běžná a samozřejmá záležitost. Tak například nebylo v manželské smlouvě jejích synů zakotveno, byla-li vůbec nějaká, kdo ekonomicky a sociálně zajistí matku Noemi v případě úmrtí jejích synů. Jasné bylo, kdo zajistí jejich vdovy, Moábky Orpu a Rút. To bylo podle zvyklostí jasné – případný manželův bratr nebo otec či příbuzný mužského pohlaví. Ale Noemi? Jejich tchýni? Na tu se tradice nevztahovala a v manželské smlouvě se o tom nic nepsalo. Zkrátka tyto právní a nábožensko-společenské předpisy Noemi svým synům ve výchově nepředala.
I dnes je mnoho matek „samoživitelek“, které vychovávají své děti bez jejich otců, bez svých manželů, a ať se snaží sebevíc, nedají jim to, co jim jako ženy dát prostě nemohou. Zkrátka tak jako Noemi i dnes svobodné či rozvedené nebo ovdovělé matky to mají těžké, a okolní společnost jim musí nadržovat a mít pro ně zvláštní porozumění a zvláštní předpisy.
Elímelek tedy žil se svou ženou Noemi a dvěma syny v judském městě Betlémě. Stalo se, že v Betlémě nastal hlad. Elímelekova rodina se rozhodla z Betléma odejít, protože se jim tam teď těžko žije. A doufají, že v sousední zemi Moábu naleznou obživu a nový domov. Jdou za lepším živobytím a usazují se. Jenže cesta z nouze brzy smutně končí. Elímelek umírá a Noemi zůstává se svými syny sama. Kdyby zůstal naživu, asi by se po skončení hladu zase všichni vrátili do rodné země. Ale teď tam máma se syny zůstávají. Kdo by se také s kluky bez táty tahal zpátky ze zajištěných moábských polí do míst, kde sice před tím žili, ale kde by museli vše budovat znova. Už takhle bylo s kluky dost práce a všichni tři byli rádi, že zvládnou další den a že vydrží další měsíc bez problému. I vy maminky to dobře znáte. Večer uléháte s vděčností, že se ten den nic nestalo, že jsou děti v pořádku a zdravé.
A pak přišla doba námluv. Poznávání dívek a žen – a Noemi odvedla dobrou práci. Její synové Machlón a Kiljón se ožení. Berou si v cizí zemi místní dívky Orpu a Rút. A pak přichází krásných 10 let. No, krásných … mohly by být i hezčí. Noemi pořád čeká vnoučátka. Manželství jejím klukům sice klape, ale k úplnému štěstí by tu mohly být ještě děti. A pak to přijde. Asi po deseti letech místo vnoučátek umírají oba její synové Machlón a Kiljón. Na co umírají? Nevíme, ale víme, že jejich jména znamenají nemoc a vyčerpání. Neřešme, jak to mohla matka vědět při jejich narození. Třeba jim ta jména dala až později, kdy kluci nadměrně trpěli dětskými nemocemi a neduživostí.
Podívejme se spíše na tu matku Noemi, která i ve chvílích obrovského osobního smutku dokáže vidět neméně velký smutek obou svých snach Orpy a Rút. Nemyslí na sebe a radí jim, aby se vrátily do domu svých vlastních matek, kde najdou ekonomické a právní zajištění. Co bude s ní, to Noemi neřeší. Milovala své syny a miluje nyní i jejich manželky, své snachy. A pak se teprve zeptá, co udělám já? Kam půjdu? Noemi je v té době již paní v letech a navíc s Orpou a Rút prožívá období smutku.
Co z takového života může vzejít? Takové často bývají příběhy opuštěných žen. Kdo se stane jejich zastáncem? Noemi se rozhoduje k návratu do rodné země. Kdo ví, jestli se chtěla vrátit jen kvůli tomu, že se doslechla, že v Judsku už není hlad? Možná ji tam hnaly vzpomínky na dětství a život s Elímelekem? Nevíme to jistě, ale vydala se se svými snachami na cestu zpátky. A spolu s ní vyrazily na cestu Orpa a Rút. Sama se vrací do míst svých vzpomínek na dětství a mládí. Neměly by se i ony vrátit tam, kde jako děti prožily krásné chvíle?
Ano, určitě! „Jděte domů!“ „Jděte do domů svých matek!“ Posílá je pryč. Nový začátek i pro ně! Ale Orpa ani Rút se nechtějí zřeknout své druhé matky. Úžasné ženy. A to nejsou ani matkami. Nemají děti, ale mají soucit. A mají lásku. Milují. Umí milovat! Nechtějí svou tchýni jen tak opustit. Mají ji rády. Po dvojím Noemině vybízení, aby se vrátily do svých původních rodin a jistého zázemí, Orpa políbí svou tchýni a rozhodne se odejít. Její jméno můžeme přeložit jako: „ta, která se obrací zády; ta, která ukazuje šíji“. Nakonec to tak je. Ale ne ve zlém. Noemi jí to sama nabídla a přemlouvala jí. Proto se obě ženy loučí v dobrém. Rút, tedy počesku: „přítelkyně, průvodkyně, společnice“, se však Noemi stále drží. A to přesto, že jí Noemi mnoha slovy odrazuje.
Rút má Noemi ráda a rozhodne se zachovat jí věrnost. Její slovo není jen rozhodnutím, ale přímo vyznáním: „ Kamkoliv půjdeš, půjdu, kdekoliv zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce, rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Je to slib věrnosti. Navzdory skutečnosti, že Rút čeká spíš život v bídě a bez muže. Nemohla počítat s tím, že by si ji někdo jako cizinku vzal. Povinnost si ji vzít měl jenom bratr jejího zemřelého muže, jenže Noemi už žádného takového syna neměla a jak sama přiznávala: „jsem už stará na to, abych se znovu vdala a měla dítě.“ Přesto se Rút rozhodne jít s Noemi.
Sestry a bratři, nikdo z nás neví, co s ním bude za pár let, nikdo z nás neví jistě ani, co bude zítra. A přece se rozhodujeme. Musíme se dopředu rozhodovat, jakou práci a kdy uděláme nebo neuděláme, čeho budeme účastni a co necháme plavat. Musíme se rozhodovat dopředu a s předstihem, plánovat a své plány vlivem okolností měnit. Tak to alespoň říkáváme. Ovšem spolu s Noemi, Orpou a Rút se do příštích let lze podívat i jinak. Aniž bychom předem věděli, co nás čeká, můžeme se přesto rozhodovat bez strachu z nejisté budoucnosti, beze strachu z toho, co si na nás kdo vymyslí. Můžeme dělat závažná rozhodnutí, aniž bychom předem věděli, jak dopadnou, a rozhodovat se svobodně. Naše životní rozhodnutí jsou vlastně kázáním beze slov pro lidi kolem nás.
Co víme my, kteří ten biblický příběh známe až do konce. To, že láskou, kterou Rút prokázala své tchýni, se její jméno dostane do Ježíšova rodokmenu a zapojí se do jednoho velkého Božího plánu záchrany. Že najde muže jménem Boáz a že spolu budou mít krásného kluka Obéda a pak jednoho dne jim Obéd ukáže jejich nádherného vnoučka Jišaje a že všichni budou bydlet v Betlémě a že jejich vnukovi se narodí 8 kluků a nejmladší Davídek se stane nejslavnějším králem Izraele – Davidem. Nikdy nevíte, jak se Bůh přizná k vašemu spolehnutí se na Jeho pomoc. Nikdy nevíte, který dobrý skutek vaší lásky způsobí požehnání a jakými cestami se k vám nebo dětem vaše obětavost vrátí. Když sledujeme Boží ženy a muže v Bibli, můžeme vysledovat, že jejich víra měla jeden společný znak: opuštění dosavadních jistot a vstup do nejistoty, a to vše s vědomím, že Bůh je jejich zastáncem. Slavme všichni dnešní Den matek s radostí z toho, že se rozhodovat můžeme, že můžeme volit cesty s otevřeným koncem, že můžeme být spolu a pečovat o ty, kdo nám jsou svěřeni, protože Bůh je naším zastáncem. V Kristu pak Zastáncem docela konkrétním a osobním. Osobním strážcem a Přítelem. Pro nás je to zaslíbení, že Bůh může být přítomný ve všech našich každodenních záležitostech. Amen.
Kázání v neděli 14. května 2017 Phanuel Osweto