1 čtení – 1 Královská, 17, 1–9
Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“
2. čtení – Mt 6, 25–34
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
3. čtení – Lukáš 17,20b–21
Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ‚Hle, tady je!‘ nebo ‚tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.
Milé děti, mládeži, milí bratři a sestry,
téma promluvy jsem převzala z dětských skupinek za předchozí měsíc. Takže texty děti slyšely a příběh o Eliášovi jim není neznámý. Začnu druhým textem. Nemáme si dělat starosti o jídlo a o ošacení. Takové základní věci, žádné zvláštnosti, ale bez nich bychom žít nemohli. A když přemýšlím o dětech, myslím, že si opravdu o tyto věci starosti nedělají. Malé dítě je zvyklé, že dostane najíst a že ho někdo obléke. Takže vlastně správně – děti to umějí. Starosti si nedělají a ejhle – alespoň my, co tady sedíme, máme zkušenost, že nejsou ani hladové, ani jim není zima. Jak je to zařízeno? Ano, mají rodiče. A zkušenost, že rodič se postará, dává dětem důvěru, že tomu tak bude i v budoucnu.
Tak. Střih. A teď si představme, že dítě (budeme mu říkat třeba Karel) má dvacet let. Pořád si nedělá starosti. Bydlí u rodičů, když je čas jídla, zasedne ke stolu, sní, co mu přinesou, když chce jít ven, vezme si čisté prádlo, které se mu „vylíhlo“ ve skříni, čistý svetr, nové boty na zimu (aniž ví, odkud se tu ty nové boty vzaly, když ty loňské už byly přeci prošlapané…) Je to OK? Sami cítíme, že tady to nějak drhne. Karlovi rodiče ho nenaučili pomáhat, starat se o sebe, a určitě si nikdo nemyslí, že je to tak správně.
Tak jak to je s tím staráním se a starostmi?
Ježíš ukazuje na to, že jsme součástí stvoření, o které se Bůh stará – o květiny, o ptáky, o nás. A že jsme pro Boha cennější než květiny a ptáci. Že se o nás zajímá. A dává dětem rodiče, aby zajistili to, co je potřeba a co sami nezvládnou. Ale každý rodič, když má dítě rád a přemýšlí o výchově, si uvědomuje, že ten, kdo je dnes malý a úplně závislý, roste. A že by se o sebe jednou postarat měl umět. A proto ho to rodiče učí, dávají mu nejdřív jednoduché úkoly (třeba Marianka a Josífek se už umí sami ustrojit), pak těžší, při kterých se stará nejen o sebe, ale podílí se na tom, aby to doma fungovalo (vynáší koš, uklízí nádobí z myčky, stírá, nakupuje,…). Myslím, že se tak lidé učí starat o sebe i o ostatní, ale to je něco jiného než „dělat si starosti“. Hospodařit s tím, co nám Bůh svěřil (ať to je v případě rodičů rodina, děti, dům,… nebo v případě dětí pořádek v pokoji, ve skříni, zalití kytky v květináči nebo uklizení nádobí z myčky), je potřeba. Ale dělat si dopředu starosti, jak to bude, i když to vždycky jednoduché není, bychom neměli. Tady slyšíme:
Život je víc než pokrm.
Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
A nakonec:
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Pán Bůh nám zaslibuje, že budeme-li hledat především jeho království a spravedlnost, dostaneme vše, co potřebujeme – tak, přidáno, darem. Ale jak hledat Boží království? Co to vlastně je? A o tom mluví třetí text:
Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ‚Hle, tady je!‘ nebo ‚tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.
To bych vysvětlila asi tak (a mám tu zkušenost), že když myslíme na druhé, pomáháme jim, dáváme i přijímáme lásku, laskavost, soucit a odpuštění, Boží království zakoušíme. A snažit se o takové prostředí, to je další úkol pro vaše rodiče i pro nás všechny, dospělé i děti, ve sboru, úkol ještě důležitější než naučit vás oblékat, uklízet a starat se o vlastní věci. Ale budeme-li počítat s Boží pomocí, zvládneme to.
A abychom nepřišli o toho Eliáše a havrany, všimněme si, jak to s ním Bůh domlouvá. Nejdřív mu řekne: dělej to a to, jdi tam a tam; přikázal jsem (havranům, vdově), aby se o tebe postarali. Jakpak by asi Eliáš dopadl, kdyby neposlechl a šel si jen tak, kam se mu zlíbí?
Kázání pro dětskou bohoslužbu připravila Pavla Vlková