První čtení: Nehemjáš 8, 1-3.5-6.8-10 Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli, prvního dne měsíce sedmého. Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání až do poledne mužům i ženám, těm, kteří byli schopni rozumět. Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona. I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon, řekli všemu lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“
Druhé čtení: 1. Korintským 12, 12-31a Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? Usilujte o vyšší dary!
Evangelium: Lukáš 4, 14-21 Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ›Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‹ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Dnes se splnilo toto Písmo, uzavřel Pán Ježíš čtení z Izaiáše. Podobně bych, sestry a bratři, mohl i já uzavřít své vystoupení slovy: I dnes, jako již po dva tisíce let, se naplňuje toto Písmo. Mohl bych se poté uklonit a odejít. Co více dodat. Nevím, zda byste mě také chtěli kamenovat či svrhnout z útesu. Nejspíš asi ne, protože dneska jsme zvyklí i na silnější kávu, a urážky tradice či Boha se tak vážně neberou. Nechme však úvodního odlehčení a dejme se do díla:
Řekl jsem, že Izaijášova slova citovaná i u Lukáše zaznívají více jak dva tisíce let a téměř dva tisíce let jsou potvrzována Ježíšovými skutky. No a děje se něco? Možná by se chtělo říct, že nic nebo skoro nic. Ale vážně to můžeme takto říct? Rozhlédněme se kolem, představme si to ohromné množství křesťanů, kteří se po světě v neděli shromažďují. Kolik jich je třeba zde na Kladensku, baště ateismu. Skutečně se toho stalo a děje tak málo?
Na co nás chtějí naše texty upozornit? V prvním čtení vracejícím nás do pobabylónské doby musíme být nadšeni z příkladu ohromného nasazení nejen Nehemiáše, perského místodržícího nad Judeou, ale i z části židovského společenství, kteří v přetěžkých podmínkách nedostatku a ohrožení okolními kmeny obnovili chrám a Jeruzalém i s jeho hradbami. Položili tím nejen hmotné, ale především sociální a duchovní základy, na kterých mohli znovu vystavět Hospodinu věrné a oddané společenství. Ano, lidé navrátivší se z babylónského zajetí totiž upřednostnili Hospodinovy pohledávky a obecné potřeby společenství před svými osobními. To je do počátku života náboženské obce významný vklad.
Z hlediska časové posloupnosti vzniku dnešních textů je druhým v pořadí 1. Pavlův list do Korintu. Text, myslím, důvěrně známe, a přece v souvislosti s textem prvního čtení nás může oslovit zase trochu jinak. Představme si společenství dokončivší těžké práce na opravách Jeruzaléma, společenství sžité těžkou prací, při které nebylo moc úlevy, kde byla nezbytná opravdová spolupráce, vzájemné jištění a pomoc – a to vše na díle pro Hospodina.
Jistě budete se mnou souhlasit, že taková zkušenost z materiálního světa má velký přesah do duchovna. Tady není tělo jen jedním údem, oko nemůže říct ruce: nepotřebuji tě, tady platí, že trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Tak to platí, má-li Hospodin navrch.
Dalo by se však namítnout: starozákonní situaci interpretujeme novozákonním textem! Jde to? Je to, řečeno po dnešním, kompatibilní?? Ale vždyť to je právě ono. Už od dob Adama je to pořád to samé a Starý i Nový zákon v jednotě hovoří o stejném. Člověk se příčí Hospodinovi, je pokoušen svou pýchou, ješitností, svévolí, sobectvím, pohodlností až leností. Nechce se mu jít do toho naplno – kolik si jen umí vymyslet chytrých a zaručeně oprávněných výmluv. Ale Pán Bůh to takhle nechce. A to ne kvůli sobě, všechno, co činí, je pro člověka, pro jeho dobro, štěstí a spásu. Proto je třeba člověka proměňovat, nechat ho růst k obrazu Božímu, vytvořit pro něj společenství, které bude věrné, společenství schopné přijmout Boží lásku a milosrdenství, společenství schopné uvědomit si dosah Ježíšovy oběti. Pak může člověk prožít takové vztahy, o nichž hovoří Pavel ve svém listu a s nimiž bychom se i my měli poměřovat.
V souvislosti s touto malou lekcí anatomie, jak nám ji podává Pavel, směřujme ještě svůj pohled k naší osobě. Pohlédli jste někdy na sebe jako na členy společenství, a to vlastně jakéhokoli, kam patříte, třeba i toho nejmenšího jako je rodina či manželství, a na roli, jakou v něm zastáváte, zamysleli jste se někdy nad tím, co takovému společenství přinášíte a co si odnášíte? My jako křesťané máme být solí země, která patří všem, i nekřesťanům, a solit musíme vždy. Mám-li si pohrát se slovy, nejsme jen součástí celku, my jsme součástkou, třeba takovým malým ozubeným kolečkem, bez nějž by se ta velká netočila.
V církevním společenství však vedle mechanických pravidel a kinetiky týkající se jeho fungování vstupuje do hry jiná a mocná síla – Duch svatý. On je zde, aby nám přišel na pomoc. S ním se učíme být věrnými Hospodinu. S jeho pomocí nalézáme životní naplnění, spokojenost, mír a pokoj. Působení Ducha svatého je mocné, duši člověka dokáže zcela proměnit. Svědčí o tom text citovaný v Lukášově evangeliu a pocházející ze starozákonní doby: Duch Hospodinův je nade mnou, proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.
Je úžasné, co Bůh dokáže svou milostí. Jeho napřažená paže nabízí nejen záchranný pás pro každého, koho se zrádné síly snaží utopit, kdo ztrácí směr a tápe ve tmě vlastního poškození, napřažená paže je i přátelským pozváním ke společné cestě, k cestě, po níž člověk nejde nikdy sám, protože je to cesta života, protože je to život sám, protože nás na ni zve sám Stvořitel.
A on vyhlásil skrze proroka léto milosti Hospodinovy, léto plnosti světla a lásky, Božího milosrdenství a odpuštění, které do světa zmítaného šílenstvím a zběsilostí přináší tolik potřebný mír a pokoj. Nechceme jak chrti proběhnout dráhu života, abychom v cíli padli s vyplazeným jazykem. Doběhli jsme, ale nic jsme nepochopili, s nikým se nesetkali, nikomu neprospěli.
Vraťme se k úvodnímu textu. Kolik víry, moudrosti a odvahy museli Jeruzalémští nalézt, aby dali událostem a věcem správný řád a upřednostnili Boží věci. V těch chvílích musely andělské kúry hřmět mohutným hosana. Ano, je třeba přijmout Boží kritéria, přijmout jeho lásku. Ta nás promění ve funkční součástky celku, pomůže nám nalézt uplatnění, spokojenost, sociální zakotvení a uschopní nás přijmout všechna obdarování, jež pro nás Hospodin přichystal. Míra obdarování je dána mírou našeho odevzdání a navíc stále ještě platí, že je vyhlášeno léto milosti Boží. Amen.
Kázání 27. ledna 2019 Miloš Feller