První čtení: Iz 55, 6–9 Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouštím mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.
Druhé čtení: 1 K 10, 1–13 Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť `poušť byla poseta jejich těly´. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: `Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.´ Ani se neoddávejme smilstvu, jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem. To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.
Evangelium: L 13, 1–9 Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´.“
Kázání
Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. Tato slova píše apoštol Pavel, který sám mnohými zkouškami prošel, nejen korintským křesťanům 1. století po Kristu, ale i nám, kteří společně slavíme dnešní bohoslužbu. Můžeme si říci, díky Bohu, že neprocházíme takovými zkouškami a ohrožením jako mnozí, kteří prchají v současné chvíli ze svých domovů a nevědí, co je čeká. Nebo naopak zůstávají a brání svou vlast a svobodu a neví, zda přežijí nebo ne. Takových mezních zkoušek jsme prozatím ušetřeni.
Čeho nejsme ušetřeni, zvláště v dnešní době, jsou naopak zprávy o válečných hrůzách, utrpení a živelných katastrofách, smrtelných nemocích apod. Jen jsme se trochu oklepali z Covidu, je tu vlna ukrajinských uprchlíků. Tragédie, o nichž bychom se dříve vůbec nedověděli, nebo bychom se o nich dozvěděli až za několik dnů, týdnů či měsíců, na nás útočí dnes a denně díky moderním technologiím. Než si stačíme uvědomit a zpracovat jednu tragédii, už je tu jiná, ještě horší.
Jak reagujeme na podobné události? Jsme zhrozeni? Snažíme se nějak pomoci, když je to možné? Máme strach z toho, co přijde? Bojíme se, že se sami brzy staneme aktéry nějaké smutné události? Nebo patříme k těm, kteří reagují slovy: „Jak to mohl Bůh dopustit?“ „Jak to mohli lidé (vládní představitelé aj.) dopustit?“ Anebo už jsme přesycení a unavení vším tím zlem kolem nás a přestáváme se zajímat. Vždyť už je toho tolik a lidé jsou pořád stejní, stejně nepoučitelní. Koneckonců si lidé za to, co se jim děje, často můžou vlastně sami tím, jací jsou, jak se k sobě navzájem chovají.
Jednou ze zásadních událostí, která může proměnit náš pohled na sebe sama, na život, který žijeme, je setkání se smrtí. Upozorňuje nás, že náš čas je limitovaný. Doba covidová i dnešní situace jasně ukazuje, že smrt není něco vzdáleného, ale naopak velice reálného, blízkého, a týká se každého bez výjimky. Setkání se smrtí nás nutí zamyslet se nad vlastním životem. Nad jeho smyslem a vyústěním.
Skupina galilejských poutníků, kterou nechal zmasakrovat Pilát v jeruzalémském chrámu během přinášení obětí. Mrtví, které zabila nešťastná náhoda při pádu věže v Siloe. Covidová úmrtí, mrtví ve válečných konfliktech po celém světě, oběti živelných katastrof. Často je to nějaký vnější impulz, něco nečekaného, co nás vyhodí ze zaběhnutého stereotypu, ze zajetých kolejí a donutí nás zamyslet se nad sebou, i když nepotká přímo nás, ale třeba nám blízkého člověka.
Ježíš těm, kdo za ním přicházejí a čekají, jak bude reagovat, odpovídá: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Berte události, i když se třeba netýkají přímo vás, za své. Berte ji jako výstrahu určenou vám osobně. Jako varování, na které často zapomínáme: před Bohem jsme na tom všichni stejně. Pavel v listu Římanům píše (Ř 3, 23): Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. A (Ř 6, 23): Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Smrti nikdo z nás neunikne, přijde dříve či později. Nicméně Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Na začátku i ke konci svého poslání vyzývá: „Čiňte pokání…“.
Ale co je vlastně to pokání? Řecky metanoia – obrácení. Proměna myšlení, sebereflexe, tak jako ji udělal marnotratný syn z Lukášova podobenství. Pochopil ve své bídné situaci, svou chybu. Začal uvažovat i jednat jinak. Bible to popisuje slovy (L 15, 17.18–19a): Tu šel do sebe… Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“
Neštěstí a tragédie jsou varovnými cedulemi. Upozorňují a ptají se nás: „Neztratil ses Bohu z dohledu? Neztratil se mi Bůh z dohledu?“ Je pro tebe Ježíš pořád tou cestou, na které společně jdete? Pravdou, které věříš a žiješ ji? Má Ježíš své pevné místo ve tvém životě? Nevyměnil jsi Ježíšovu pravdu za jinou lidskou pravdu? Nenahradil jsi nabídku věčného života něčím, co nemá takovou hodnotu?
Varovným příkladem nám mohou být samotní Izraelci putující pouští v Boží blízkosti. Byli vyvoleným lidem, a přece byla poušť poseta jejich těly, protože většina z nich se Bohu nelíbila, protože to byli modláři, smilníci a reptalové.
A přesto Bůh odpouští mnoho. Ježíš přišel, a udělal všechno pro naši záchranu. Na nás je, abychom lhůtu, kterou zde máme vyměřenu, dobře využili. Nevíme, jak bude dlouhá, a i když máme mocného přímluvce, Ježíše samotného a Ducha svatého, jednou skončí. Nachází Bůh na našem stromu života plody pokání? Nebo jsme jako ten neplodný fíkovník, kterému hrozí zkáza, aniž si to uvědomujeme?
Nejen současné události, postní doba, která je již ve své polovině, ale i prorok Izajáš nás vybízí: „Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.“
Poznání toho, jak daleko jsme od Boží slávy, od Boha samého, kéž nás vede k pokoře, k touze po záchraně, k lítosti. Nikoli k malomyslnosti nebo odmítnutí Boží péče. Kéž tím víc, čím víc poznáváme svou malost a nedokonalost, toužíme pobývat v blízkosti Boží. Obracejme se s důvěrou k nesmírné lásce, milosti a odpuštění, které jediné má moc zachránit nám život. Amen.
Ivana Doubravová 20. března 2022