Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek. Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu. Žalm 122, 1–4
Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.´ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. 1 K 2, 6–13
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Mt 6, 24
Sestry a bratří, dnešní první čtení nám připomnělo, jak se žalmista raduje, když mu bylo řečeno, že má jít do Hospodinova domu. Kolik z nás se také dnes raduje, že může být v Hospodinově domě a chválit Jeho jméno? Bůh k nám chce promluvit. V Jeho domě jsme jisti, že uslyšíme Jeho slovo, slovo, které je lampou na cestách našeho života. Ve světle Božího slova máme vidět normu, jsme tedy na správném místě a Bůh k nám chce promluvit.
Dnes z evangelia slyšíme, že dvěma pánům nelze sloužit. Tato slova pronesl Pán Ježíš před dvěma tisíciletími. Znějí však stále velmi aktuálně, přestože ekonomický, kulturní ale i sociální systém Římského impéria v Ježíšově době byl o hodně jiný než ten náš současný. Lidské myšlení se ovšem za tu dobu příliš nezměnilo. Služba Bohu, skládání pokladů v nebi, angažovanost pro Krista na straně jedné. Služba mamonu – majetku, penězům, hromadění pokladů na zemi, osobní nasazení pro pozemské statky na straně druhé. Tak tomu bylo před dvěma tisíciletími ve východním středomoří a je tomu tak dnes v České republice i v dalších nám kulturně podobných oblastech.
Připomeňme si znovu ten přečtený verš: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (v. 24) Ježíš tady ukazuje, že majetek má potenciál stát se naším pánem, proto zdůrazňuje, že nemůžeme sloužit majetku i Bohu současně. Člověk se musí rozhodnout. Buď bude sloužit Bohu, nebo majetku. Nejde si říct, sloužím Bohu na 60% a majetku na 40%. Je to jeden nebo druhý. Nejde sloužit oběma trochu.
Každý, kdo je našim pánem, vyžaduje, že mu budeme sloužit. A pokud je naším pánem majetek, také mu začneme sloužit či otročit. Jak? Tím, že začneme toužit po věcech. Prostě chtít více a více. A dnešní doba tomuto pokušení nahrává více než jindy. Proč si to myslím? Protože je toho stále více, co můžeme mít. Jen si na chvíli zapněme reklamu. A uvidíme, že bychom mohli mít lepší jídlo, vysportovanou postavu, levnější půjčku, levnější foťák, luxusnější dovolenou atd. Reklama nás prostě bičuje. Reklama je vlastně biblí boha majetku. Stále nám ukazuje, co nemáme a co bychom měli mít.
Je tady navíc mnoho pastí. Předvedu velmi prakticky, jak ty pasti fungují. Jeden přítel mi nedávno říkal, jak si šel koupit do obchodu košile. Ale všiml si tam, že měli ve skvělé akci značkové boty. Byly zlevněné za 2.999 Kč na 999 Kč. A titulek hlásal: Ušetříte 2.000 Kč. Neodolal a boty si koupil. Ušetřil můj přítel 2.000 Kč? Objevilo se mu někde na účtu těch ušetřených 2.000 Kč? Neobjevilo! On neušetřil 2.000 Kč, on utratil 999 Kč. Neušetřil nic. Utratil to, co utratit neplánoval. Koupil to, co koupit nechtěl. Ale když byla ta akce tak výhodná, tak si řekl, že mít tak skvělé boty by určitě stálo za to a koupil je.
Nepochopte mne teď špatně. Nemám nic proti tomu, když si někdo koupí kvalitní věc, a tím lépe, když ji navíc koupí za dobrou cenu. Ale chci každého z nás vyzvat, abychom se dobře zamysleli, zda my rozhodujeme o věcech, které si koupíme. Nebo zda se ty věci, majetek a chtivost staly naším bohem a ony ovládají nás. A když se roznítí ta jiskra chtivosti, ztrácíme kontrolu.
Majetek a peníze chtěly být bohem v každé době. Proto o tom mluví i Ježíš. Ale dnes především o nás, když nebudeme umět ovládnout naši touhu po věcech. A když tato modla začne kralovat v našem životě, tak si často vybírá velkou cenu. Ničí náš vybudovaný vztah k živému Bohu, ničí naše vztahy v rodině, krade nám radost ze života. A když navíc nemáme prostředky, abychom tu chtivost financovali, tak je doslovně ďábelsky destruktivní, když se dostáváme do spirály dluhů a poté i do exekucí. Kolik tragédií už bůh chtivosti a majetku způsobil. Setkáváme se s tím dnes a denně. Rád si připomínám Gandhího výrok: Země je dostatečně bohatá pro potřeby všech lidí, nikoli však pro jejich chamtivost. Ano, všechno máme, ale protože jsme chamtiví, utratíme mnoho za zbytečné věci na úkor těch, kteří by si zasloužili od nás pomoc.
Boží slovo nám však vždycky dává nejen radu ke správnému životu, ale také nás vyzývá k tomu, abychom činili změnu v našem životě. Nelze sloužit dvěma pánům. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Tato Ježíšova slova mají formu konstatování, avšak je v nich výzva: Neslužme majetku. Služme Bohu. Anebo spíše: Neslužme majetku, abychom mohli sloužit Bohu, a Jemu služme. Cílem není pouhé odmítnutí služby majetku. Cílem je služba Bohu. K té nás Ježíš volá. A ta přináší plný, bohatý, vskutku lidský život.
V závěru bych rád připomněl známé benediktinské heslo ORA ET LABORA. Modli se a pracuj. Pracujme však nikoli ve prospěch majetku, nýbrž ve prospěch nebeského Otce. Pracujme pro Boží království. Taková práce přináší poklad pro nebe, poklad, který pak obohacuje a naplňuje i tento pozemský život, avšak jehož cena horizont naší vnímané časnosti absolutně převyšuje a týká se věčnosti. Ta je předmětem víry. Na ni myslí apoštol Pavel, když píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 K 2, 9). Amen.
Kázání v neděli 26. února 2017 Phanuel Osweto