Sof 3, 14–20; Fp 4, 4–7; L 3, 7–18
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám radujte se! Vyzývá vězeň Pavel křesťany, kteří jsou na svobodě ve městě Filipis. Dnes společně slavíme 3. neděli adventní, která nese latinský název Gaudete = Radujte se. Uprostřed našich problémů, bolestí a starostí jsme Bohem, proroky a apoštoly zváni k radosti.
Zaplesej, siónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero Jeruzalémská! Vybízí prorok Sofonjáš Izraelce poté, co jim ve svých předchozích proroctvích barvitě líčí hrůzy soudu, kterými Hospodin ztrestá jejich nevěrnosti.
A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst – slyšíme evangelistu Lukáše mluvit o působení Jana Křtitele u Jordánu poté, kdy shromážděné zástupy lidí počastoval velmi nevybíravými slovy: „Plemeno zmijí…“
Může člověk, který je na dně, který je zmučený, bez naděje, očekávající trestající Hospodinovu ruku, kterému bylo vynadáno, překypovat radostí? Proč jsme i tam, kde k tomu nevidíme nějaký zvláštní důvod, Pavlem, Sofonjášem a Janem Křtitelem voláni k radosti? A jaký druh radosti vlastně myslí?
Všechny texty mluví o vztahu mezi Bohem a námi. Apoštol Pavel píše: „Radujte se v Pánu vždycky.“ Prorok Sofonjáš popisuje Hospodinovu radost z vyvoleného lidu: „Hospodin tvůj Bůh je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ Jan Křtitel poukazuje na příchod lidmi očekávaného Mesiáše (Immanuele) Boha, který bude nevídaným způsobem uprostřed společenství Izraele: „Přichází však někdo silnější, než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.
Radost je jedním z ovoce Ducha svatého – tj. jak píše apoštol Pavel, se jedná vlastně o Boží radost, kterou přirozeně nemáme. Jsme vybízeni radovat se Boží radostí, nikoli naší: „Radujte se v Pánu.“ Naše radost je často založena na tom, co prožíváme – na našem emocionálním rozpoložení. Když se nám něco daří, někdo nás má rád, jsme veselí; když tomu tak není, důvod k radosti nemáme.
Boží radost, kterou se máme radovat, je jiná. Není emocionální, je existenciální. Nepotřebuje vnější podněty a důvody. Základem naší radosti má být Bůh sám, to, že je sám o sobě. K tomu pak přistupuje radost z poznání jeho lásky. Lásky, která není menší nebo větší, ale je stálá, která se nikdy nevzdává člověka, ačkoli nás má často „plné zuby“. Boží lásky, která se za žádných okolností nevzdává, ale vždy hledá cestu a způsob, jak se nám přiblížit. Boží lásky, která není slepá a dobře vidí lidské nedostatky a chyby, ale přesto má vždy otevřené dveře a náruč pro přijetí a uzdravení těch, kteří doznávají: „Pane, nejsme hodni tvojí lásky, ale řekni jen slovo a naše srdce bude tvojí láskou uzdraveno.“
Naše srdce = lidské srdce, které není plné Boží lásky, ale hříchu, způsobuje neradostný stav světa, v němž společně žijeme. Proto potřebujeme, aby Bůh byl s námi, uprostřed nás, v našem srdci, v našem myšlení a jednání. Protože, když s námi (v nás) není, náš život, naše vzájemné vztahy postrádají potřebnou kvalitu a plnost.
Prorok Sofonjáš působí v Judsku a Jeruzalémě v době, kdy víra v Hospodina je spíše formální, proto ztrácí schopnost utvářet a proměňovat vzájemné vztahy mezi jednotlivci, ale též v celém Izraelském společenství podle Božích norem. To s sebou nese úpadek v oblasti náboženského kultu, mezilidských vztahů, uplatňování práva a spravedlnosti, včetně otázek sociálních.
O několik století později slyšíme z úst Jana Křtitele k zástupům lidí, kteří za ním přicházeli k Jordánu, aby se dali pokřtít: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? … Sekera už je na kořeni stromů, a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ … Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“
Tím, kdo má poslední slovo nad tvým životem, kdo mu dá buď kladné, nebo záporné znaménko, je Bůh sám. Nikdo jiný. Je docela dobře možné, že to, jak vidíš ty svůj život, a jak ho vidí Bůh sám, se značně rozchází. Boží optika a naše je přeci jen odlišná. A to nás může, stejně jako mnohé ze zástupu, dovést k otázce: „Co jen máme dělat?“
Jan Křtitel dává konkrétní návod, co máme dělat. Opustit formální víru, falešné představy Boha a hledat osobní vztah ke skutečnému, živému Bohu. Jednat s lidmi kolem nás spravedlivě a soucitně. A tak od Jana Křtitele slyší celníci: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“; a vojáci: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“
Pro nás pak platí slova Ježíšova (Mt 7, 12): Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci. Kdybychom toto dokázali plnit, žilo by se nám tu společně mnohem lépe. Jan Křtitel i evangelium ukazují dál, nekončí humanismem. Mluví o Mesiáši, vždyť: Lidé byli plní očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější, než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Mluví o Ježíši (vtěleném Bohu), který jediný má tu moc přinášet potřebnou proměnu (vnitřní i vnější) díky Duchu svatému (Duchu Pravdy). Duch svatý nám umožňuje pravdivý pohled na sebe sama i okolní svět.
V Duchu svatém také lépe chápeme a přijímáme slova apoštola Pavla: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Radost a pokoj ve všech životních okolnostech (i krajně nepříznivých a život ohrožujících) jsou ovocem Ducha svatého. Dostává je ten, kdo o ně prosí, kdo o ně usiluje. Kdo všechny své radosti a starosti neprožívá a neřeší sám, ale svěřuje se Pánu a nechá se jím střežit. Amen.
Ivana Doubravová 12. prosince 2021