První čtení: Jr 23, 1-6 „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ je výrok Hospodinův. Proto Hospodin, Bůh Izraele, praví proti těm pastýřům, pastýřům svého lidu, toto: „Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. Hle, já vás za vaše zlé skutky ztrestám, je výrok Hospodinův. Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, je výrok Hospodinův.“ „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: »Hospodin – naše spravedlnost«.“
Druhé čtení: Ef 2,11–13.19–22 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Evangelium: Mk 6, 30-34.53-56 Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami. Mnozí spatřili, jak odjíždějí a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu. Jakmile vystoupili z lodi, hned ho lidé poznali, zběhali celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné na každé místo, kde slyšeli, že jest. A kamkoli vcházel do vesnic, měst i dvorců, kladli nemocné na tržiště a prosili ho, aby se směli dotknout byť jen třásně jeho roucha. A kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.
Biblické texty, hovořící o pastýřích a ovcích, ke mně mluví ještě více poté, kdy jsem sama začala mít s živými ovcemi co do činění. Pravda, nikdy jsem nebyla zodpovědná za velké stádo, ale i těch pár dá někdy slušně zabrat. Před asi 3 týdny jsme pořídily dva několikaměsíční beránky – každý je jiný a každý odjinud. Nejprve se museli seznámit a porovnat sami se sebou, ale teď už jsou kamarádi. Zatím jsou velice plaší a lekaví, při sebemenším pohybu utíkají jak splašení. Vybavuje se mi k tomu verš z Jeremjáše, který jsme četli: „Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit…“ Není jednoduché být pastýřem, kterého se ovce nebojí a k němuž mají důvěru. Starat se o ovce, aby se jim dobře dařilo, měly vše potřebné pro zdravý růst a vývoj a byly spokojené.
Dobře víme, že biblický obraz pastýře a ovcí symbolizuje vztahy v lidském společenství. Jako pastýři jsou označováni ti, kterým byla svěřena skupina lidí, za které mají odpovědnost, které mají vést a spravovat. V Izraeli to byli zejména králové, ale i kněží stojící v čele národa. Jejich jednání ovlivňovalo celé společenství. Žádný lidský pastýř není bez chyb. Vzpomínám si, kolik jsme my udělaly „blbostí“ při péči o ovce. Některé naše chyby stály pár ovcí zbytečně život, zatímco jiným jsme ani při nejlepší péči a snaze život zachránit nedokázaly.
Ovcemi pak jsou ti, kdo jsou v podřízeném postavení. Ovce bez pastýře nedávají smysl, stejně tak pastýř bez ovcí. Vzájemně jsou spojeni a ovlivňují se. Obojí (pastýři i ovce) podléhají Božímu soudu.
Bůh ústy Jeremjáše varuje pastýře: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy. … Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. Hle, já vás za vaše zlé skutky ztrestám, je výrok Hospodinův.“
Ústy proroka Ezechiele mluví také k ovcím (Ez 34, 20n): „Hle, já vykonám soud mezi ovcí vykrmenou a ovcí hubenou, protože odstrkujete bokem a plecemi všechna neduživá zvířata a trkáte je svými rohy, takže jste je rozptýlili mimo stádo. …já vykonám soud mezi ovcí a ovcí.“
V podstatě je tedy jedno, jsme-li v současné chvíli v podřízeném postavení, tj. jsme-li vedeni, nebo jsme těmi, kdo mají vůdčí roli. Nikdo z nás se nemůže před Bohem vymlouvat, každý neseme svůj díl odpovědnosti za své jednání. Ať tak či tak podléháme soudu.
Říká se, že lidé mají takovou vládu, jakou si zaslouží. Nevím, co je na tom pravdy, nicméně pravdou je, že není jedno, kdo stojí v čele společenství, národa, církve… To nám jasně ukazují nejen dějiny Izraele, dějiny církve, ale také historie naší země. Záleží na tom, koho si zvolíme za pastýře. Námi zvolený pastýř má před Bohem svou zodpovědnost (ať už o tom ví, a toto vědomí ovlivňuje pak jeho jednání, anebo to neví, případně je mu to jedno). Zodpovědnost před Bohem máme i my, jsme-li vedeni. List Timoteovi nám jasně říká (1 Tm 2, 1–4): Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkuvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
Naplňujeme tento požadavek dostatečně? Co u nás převládá – kritika těch, kdo jsou postaveni v moci (ať už jde o politiky nebo církevní představitele), nebo modlitby za ně? Víc kritizujeme nebo se víc modlíme?
Jeremjáš i Ezechiel ve svých proroctvích ukazují na to, že Bůh sám odejme špatným vládcům svěřený lid a sám se nad ním ujme vlády: Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována … Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: Hospodin – naše spravedlnost.
Jsou-li lidští pastýři špatní, pak nás jejich „péče“ a následování může přivést až na pokraj propasti, ať se jedná o národ nebo církev. Uplatňování práva a spravedlnosti může vypadat různě: vybavuje se mi název jedné politické strany v Polsku, která nese název: Právo a spravedlnost. Jaké je její ovoce nejsem schopna dostatečně posoudit. Nicméně selhání politiků a představitelů církve mnohé může vést k tomu, že začnou odmítat jakékoli vedení a podřízenost komukoli kromě sebe.
Často jsme špatnými pastýři i my sami sobě, když si myslíme, že si vystačíme dost dobře sami, bez pastýřů (bez vůdčích osobností a autorit). Sami přece dokážeme posoudit, co je dobré a správné, hlavně pro nás. Ale možná jsme tak více podobni těm, o nichž Markovo evangelium říká: Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.
Není slabost si přiznat, že potřebujeme na své životní cestě pastýře a že tím nejlepším pastýřem je koneckonců Bůh sám. Není slabost uznat to, že když se svěříme do jeho péče, je to to nejlepší, co můžeme pro sebe, ale i pro lidi kolem nás udělat.
Marek nepíše, čemu konkrétně shromážděný zástup Ježíš učil. Co učí nás, přijmeme-li Jej za svého Pastýře? Třeba to, jak rozeznávat Jeho (Boží) hlas ve změti hlasů dalších, které nás obklopují a nárokují si naši pozornost. Často pro nás není snadné Ježíšův hlas rozpoznat, a ne vždy jej chceme také poslechnout. Není vždy konejšivý a soucitný, plný pochopení – jako když vyzývá učedníky, aby si po svém misijním působení odpočinuli. Dokáže být i velice náročný a káravý, a to nikdy není moc příjemné.
Přijmout Ježíše za svého Pastýře také znamená učit se dívat na svět a lidi kolem nás Boží optikou. Musíme opustit své představy, zvyky a zažité stereotypy, a to nejde snadno. Být dobrým křesťanem (máme přece dobrého Pastýře) se nedá jednou provždy naučit. Je to celoživotní boj. Hezky to vystihl apoštol Pavel v listu Římanům (Ř 12, 2): A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. A to bez Ducha svatého nejde.
Přijmout Ježíše jako Pastýře znamená stát se součástí Boží rodiny a Božího lidu. Už Bohu (Ježíši) nejsme cizí. To znamená, že ani nám nemá (nesmí) být Boží Trojice cizí. Má mít v našem životě patřičné a důležité místo, stejně jako členové našich rodin. A nemají nám být cizí ani ostatní křesťané, vždyť jsme společně budováni v duchovní příbytek Boží. Kéž to, že patříme k Božímu lidu, k Boží rodině je každodenním zdrojem naší útěchy, pomoci a síly. Amen.
Ivana Doubravová 18. července 2021